Jediná poklona nad všechny medaile
Emila pořád ještě bolí nohy z tvrdé dráhy na stadionu Colombes. V pondělí po závodě venku leje, tak dopoledne lehce vyklusává po chodbách v hotelu, asi z něj nemají velkou radost. Atletický svět jeho výkon náležitě ocení, přijímá gratulace, pošťáci s telegramy si u něj podávají dveře.
„Hluboce se skláním před novým výkonem svého soupeře i obdivuhodného kamaráda“, tak se pro tisk vyjádří Gaston Reiff. S blahopřáním přispěchá i bývalý držitel rekordu Gunder Hägg. Alain Mimoun se dá slyšet, že „vedle Zátopka jako by neexistoval“. Emilovi nevydržel dobrý pocit z překonaného rekordu na pět kilometrů ani čtyřiadvacet hodin, tělo ještě nestačilo zregenerovat a on už se rozhlíží, co dál. Kdesi hluboko musí mít jakýsi nevyčerpatelný zdroj energie, který ho žene pořád dál a dál, za něčím novým, nevyzkoušeným, k překonávání dalších limitů a výzev. Přislíbil účast na závodech v Belgii, ale opakovat start na pěti tisících metrech je nesmysl. Podlehne naléhání organizátorů a slíbí pokus o rekord na deset kilometrů. Aby nalákal diváky a zajistil pořadatelům vyšší tržby, vytroubí to celé ještě do rozhlasu. Hýří sebevědomím, chová se přesně, jak sám u druhých nesnáší. Budiž mu polehčující okolností, že se při tom slibování zpotí více než v neděli na pětce. Ještě pondělí večer odcestuje do Bruselu.
V roce 1954 je na celém světě dosud jen osmnáct běžců, kteří dokázali desítku pod třicet minut. Emil si čas rozpočítá na 29:10. Přes den poprchává a diváků přišlo jen málo. Proběhne se po rozměklé dráze a celý se vyděsí, jak má překonat rekord za těchto podmínek? Ale slovo se musí plnit, i to neuvážené. Naši atleti již mají odzávoděno, Krejcar, Skobla, Janeček, Martínek, Lánský i Jungwirth, všichni ve svých disciplínách zvítězili a teď se chystají povzbuzovat.
Emil dlouze přemýšlel nad vhodným obutím, na které by se bláto nelepilo. Ještě při rozcvičování se cítil celý zatuhlý, hned po startu mu k jeho zděšení většina soupeřů ukázala záda. Ví, že bude muset šlapat celých těch pětadvacet kol naplno, pokouší se polem závodníků prodrat dopředu, pozdě si uvědomí, že jeho pokus je spojen se závodem na tři kilometry. První kilometr za 2:47,8, skoro jako v Paříži, v duchu se proklíná, přepálil, nechal se strhnout jako nějaký zajíc. Okamžitě zpomaluje, na dalších tisíci metrech je už skoro o deset vteřin pomalejší. Po dalším kilometru trojkaři odstupují, nechávají po sobě hotové oraniště, pokračuje pouze Emil a několik málo jeho soupeřů. Na třetím kilometru měl 8:38,2. Světla pomalu ubývá a on má potíže s kontrolou časomíry. Kamarádi fandí, sotva trochu zvolní, Lánský za ním lítostivě volá: „Emilkůů“, naopak Janeček obchází kolem dráhy a pokaždé, když se míjí, jen sykne „Kopej, kopej!“. Přesto všechno je Emil v tu chvíli nejosamělejším člověkem na světě. Jen on a čas.
Pětku dá za 14:27,6. I obyčejní diváci už vidí obtíže, které musí na každém kroku překonávat. Nohy tvrdnou, od maratonu v Helsinkách necítil takovou únavu. Pálí ho v krku a na plicích. Má chuť celé to zabalit, jen setrvačností ale běží dál. Otupí, přestává vnímat bolest. Ani neví, že osmý a devátý kilometr jsou oba jen pár desetin přes 2:55. Probere ho až potlesk a povzbuzování přátel, pochopí, že tu je ještě šance. Dokáže se ještě vzchopit, však neběhal sto čtyřstovek po sobě nadarmo. Nemá ale přehled o čase a nemá ani sílu počítat, tak prostě zbytek napálí, co to dá. Poslední kilometr jen o tři vteřiny pomalejší než předevčírem v Paříži na pětce, celkový čas 28:54,2.
Je to poprvé, co se člověku povedlo zaběhnout desítku pod hranicí 29 minut. Během tří dnů překonal tři světové rekordy, dva na klasických tratích pět a deset kilometrů, další na šest mil jako mezičas na desítce. Na druhý den jím cloumá horečka, aspoň má důvod utratit zbylé diety za vitamíny.
Uvítání při návratu domů jeho hodno jeho výkonů, na letišti ho čekají davy lidí, spousty novinářů, on má ale oči pro jediného člověka. Dana ho čeká s kyticí růží. Vyzvídá, zda nezapomněla, co slíbila? Rozhlédne se kolem sebe po té spoustě lidí, očima zaprosí, Emil je ale neoblomný. Slib je slib a tak vysekne poklonu až k zemi. Jelikož jsou všude kolem lidé od tisku, je tato událost i obrazově zdokumentována a nazítří se fotografie objeví v novinách. Později Emil přizná, že si tohoto Danina gesta, přestože trochu vynuceného, váží více, než všech svých medailí.
Vložit komentář
Moc díky za další skvělý článek z této úžasné série!!! Nikdy se nepřestanu divit, co tento člověk dokázal. Myslím, že nejen pro mě je velkou inspirací . Díly za poutavé čtení ;-)
.... a my když to čteme, tak si připadáme, jako bychom byli při tom. Díky moc. :)
Davide, píšeš to, jak kdybys byl při tom. Paráda, díky!!
Moc díky za milé reakce!
Nádherné, díky..
..to se tak hezky čte Davide!!! díky!!
