Člověk je pořád on the road
Jak se to stane, že se úspěšný manažer o pár let později stane jogínem? Když se to stane ve dvou na sobě navazujících inkarnacích jedné duše, ti, co věří v další šanci, se tomu ani nepodiví. Prostě v životě je nutné vyzkoušet všechno, aby duše poznala, zač je toho který chlebíček a našla si své místo v životě všehomíra, svou cestu, kvůli níž se stále navrací zpět na Zemi, než ji najde a uskuteční. Podobných příběhů již bylo životem napsáno mnoho a mnoho, ale jak to přijde, když se toto uskuteční v životě jednom?
Tahle otázka mě nenapadla poprvé, spíš by se dalo říci, že mě již napadla nepočítaněkrát, pokaždé, když jsem se potkal s člověkem, který prošel takovouto proměnou, nebo když se mi dostala do ruky kniha či článek, jež o takovéto změně vypovídaly, jen namátkou bych jmenoval knihu: „Muž, který prodal své Ferrari“.
Osobně někde uvnitř tuším příčiny, ano příčiny, protože jich musí být více, aby se takováto změna uskutečnila, aby se uskutečnila změna, která je vlastně znovuzrozením, byť v jednom životě, jednoho konkrétního člověka. Ty příčiny, které mě napadají, nebudu schválně vyjmenovávat, abych neovlivnil tok myšlenek člověka, kterého si vážím a který souhlasil s tím, že mi vyjeví svůj příběh. Příběh o tom, jak se stane z úspěšného manažera v takovém odvětví jako je hornictví, člověk úspěšným manažerem, ba co víc – majitelem duchem prolnuté společnosti, jak se stane jogínem.
Tím člověkem je Antonín Koláček, myslím, že více není třeba dodávat, neboť o něm v poslední době proběhlo tolik informací, že jen člověk žijící ve vakuu by nevěděl. S Antonínem jsem se seznámil, jak jinak, při běhu, když chtěl odhalit tajemství přirozeného běhu, neboť toto tajemství má hodně co do souvislosti s tím, čím si v životě prošel, co hledá. Možná nás ale osud spojil pro tento příběh, který se vám nyní pokusíme oba odhalit.
Toníku, první otázka: „Jak to na člověka přijde, taková proměna, která mu převrátí celý život naruby, stane se to z hodiny na hodinu, nebo je to dlouhodobější proces?“
Miloši, já si nejsem vůbec jistý tím, odkud a kam jsem se měnil. Ať už jsem pracoval kdekoliv, v Čokoládovnách, v Komerční bance, v energetice, či nyní v Maitree, tak pro mě byli lidé vždy na prvním místě. Společné tvoření s ostatními lidmi je základem mého života.
Do problémů jsem se tudíž začal dostávat vždy, když jsem zjistil, že jsem se dostal do prostředí, ze kterého se lidskost začala vytrácet a „člověk“ přestal být důležitý. Proto jsem např. odešel z Komerční banky, kde jsem byl zodpovědný za oblast personálního rozvoje a vzdělávání lidí, neboť mi náměstek generálního ředitele sdělil, že peníze jsou pro banku důležitější než lidé.
Když jsem se pak shodou osudových okolností ocitl ve vrcholových funkcích Mostecké uhelné, která je jedním z pilířů české ekonomiky, zjistil jsem, že česká energetika je prostředí mnoha zájmů, neboť přes českou energetiku lze snadno ovládat celou českou ekonomiku. A když jsem po určitém čase už uměl trochu nahlédnout pod pokličku mocenských zájmů různých lobby či mezinárodních rozvědek, rozhodl jsem se z tohoto prostředí odejít, protože mnozí lidé to hráli na dvě až tři různé strany a já jsem nevěděl, komu můžu důvěřovat. Já jsem tam stál úplně sám, protože jsem s žádnou skupinou nebyl nijak svázán. A tak v době, kdy se naplno rozhořela válka o Mosteckou uhelnou a Severočeské doly, jsem poprvé ucítil ve svém Srdci hlas, abych odjel k pramenům řeky Gangy.
A sakra, tak tohle je úplně o něčem jiném, než jsem myslel a když o tom tak přemýšlím, tak daleko pochopitelnější, alespoň pro mě. Skoro se mi chce zvolat: „Ejhle člověk, co našel, aniž hledal!“ Na druhou stranu jsme teprve na začátku hledání pramenu poznání. Poznání, které začíná symbolicky u pramenů řeky Gangy, nebo jsi k pramenům Gangy skutečně odjel? Kde /kdy jsi prvně „vystoupil z vlaku“ a začal hledat Pravdu, hned poté, co jsi ucítil ve svém srdci touhu vydat se k pramenům řeky Gangy, nebo to ještě nějaký čas trvalo, případně s čím jsi se musel sám v sobě „poprat“, vyrovnat? Jaký vliv v tom hrála/hraje tvoje rodina, tvoji nejbližší? Přeci jenom je to jako skočit po hlavě do „černé díry“ a nevědět, kde z ní vypadneš a vůbec, co bude dál…
Miloši, zase tak jednoduché to nebylo. Já jsem sice v roce 2000 poprvé odjel, ale nejdříve do Nepálu, kde jsem se dlouho jen tak procházel po Kathmandů v prostředí Boddhanátu a dalších buddhistických či hinduistických památek. Ve skutečnosti jsem ale ničemu nerozuměl, jen jsem cítil. Cítil jsem lásku a posvátnost a úctu k životu, tedy pocity, kterých tady v Čechách bylo tak málo. Vztahy lidí, které jsem tam potkával, byly úplně jiné. Byli propojeni na úrovni svých Srdcí.
Tak jsem začal číst buddhistické knížky, poprvé potkal (v Čechách) Jeho svatost Dalajlamu a taky milovaného učitele Dzogchenu Namkai Norbu Rimpocheho, ale stejně jsem ničemu nerozuměl.
Mezitím jsem se ale skutečně vydal i k posvátným pramenům reky Gangy. Trochu jsem si ale spletl správné období a tak jsem tam přijel až počátkem listopadu, kdy už poslední pastevci sestupovali z hor a já dorazil k téměř zamrznutým pramenům. Naštěstí tam ještě nebyl sníh. Rychle jsem se vykoupal v pramenech a vrátil jsem se do Gangotri, kde jsem chvíli pobýval na břehu Gangy, která má v sobě nádhernou živost a sílu a nalaďoval jsem se na počátky života na Zemi. Pak jsem ještě nějaký čas strávil v Rišikeši, kde na březích Gangy žije mnoho různých sadhuů a svatých lidi.
Ve zbývajícím čase jsem ještě odjel do Dharamsaly, kde jsem se shodou okolnosti opět setkal s Jeho svatosti Dalajlámou, který se vrátil domů ve stejný den, kdy jsem tam přijel i já. Tak jsem ho mohl prožít v jeho přirozeném prostředí v období místních svátků a vidět, jak můžou vypadat vztahy mezi „panovníkem“ či duchovním vůdcem a ostatními lidmi. Byly plné obyčejné lidskosti bez jakéhokoliv povyšování. Všichni lidé byli na stejné úrovni bez hierarchie. Jen uprostřed nich stál jejich milovaný Dalajláma, kterého si všichni vážili a chránili ho. Jako své Srdce.
Tak už jsem jasně viděl, co mám hledat, i když jsem stále ještě nerozuměl. Těch cest hledání pak bylo ještě mnoho. Např. do rodiště Buddhy v Lumbini, nebo do knihoven palmových listů v Indii, či do posvátných chrámů ve Lhase, ale odpovědi za mnou přijely do Prahy.
Odpovědi začaly přicházet, až když jsem navštívil konstelace, které přivezl do Prahy jejich objevitel Bert Hellinger, a já v roce 2004 nastoupil do výcviku rodinných konstelaci k Janu Bílému.
No vida, rodinné konstelace. Tak to mi řekni, jak mohou mít rodinné konstelace na člověka takový vliv, dokonce větší než samotné setkání s jeho svatostí Dalajlamou, či dny prožité v místech, kde Buddha našel pravdu? Na čem jsou rodinné konstelace, které jsi začal navštěvovat a jimiž jsi prošel, založené, z čeho vycházejí, že dokáží pohnout zeměkoulí, tedy pomoci člověku najít pevný bod v chaosu světa, pevný bod, z něhož pak může „řídit“ svůj život?
Protože jsem se potřeboval zorientovat sám v sobě – ve všech svých pocitech, myšlenkách a v navyklých vzorcích chování.
Většinu těchto svých automatických reakcí se naučíme od svých rodičů v prvních 7 letech svého života. Případně nás pak ještě dotvarují učitelé či nějaké traumatické životní situace. Tak se v rodové duši předává moudrost, která má za úkol pomáhat rodu přežít ve všech situacích. Tato moudrost je pro nás všechny moc důležitá, ale zároveň se může stát pastí, pokud ji využíváme nevědomě a automaticky.
Problém je v tom, že se tato moudrost vytvářela dlouhá desetiletí v minulosti, kdy naši předci žili úplně v jiných podmínkách. A my pak na nové situace reagujeme často podvědomě podle starých zkušeností. Anebo, co je ještě horší, reagujeme podvědomě tak, jako by nám hrozilo nějaké nebezpečí podle pocitů z rodu a přitom nám v současnosti žádné nebezpečí nehrozí. Tím se náš život dostává často do velkých zmatků.
Celkově mi všechny semináře tohoto typu, kterými jsem prošel u Jana Bílého, Bhagata ci Moa Doris, pomohly uvidět můj aktuální život i životy mých předků z většího nadhledu. A hlavně jsem mohl vědomě procítit mnoho pocitů mého rodu a získat tak od nich odstup, který mi umožnil postupně opustit většinu automatických návyků a stát se více svobodným.
V tomto kontextu mi velmi pomohl také výcvik rodinných konstelací u Bhagata a jeho semináře Esenci, či Umění zemřít. Jako důležitý test mého bytí jsem si pak v roce 2008 naordinoval měsíční pobyt ve Tmě u Holgera Kalweita, kde jsem mohl postupně rozprostřít své vědomí do hlubin vesmírné existence. Zkouška pro mě dopadla dobře, protože jsem uviděl a prožil, že nemám žádné vážné rozpory mezi vědomím a pocity. Tento soulad mě velmi posílil. Nějak jsem věděl, že moje cesta je správná.
To však stále ještě nebyl konec mé cesty do mého nitra, protože mě čekala práce s mými traumaty z dětství a uzdravování mého těla. Byla to také cesta úplného přijetí mé maminky, neboť z jejího těla jsem se narodil a s ní jsem také prožil při porodu a v dětství mnoho velmi silných traumat. Prvotní energetický otisk z našeho porodu je základní hybnou silou celého našeho života.
Slova na závěr:
Miloš
Toníku, čím víc se noříme do podstaty tvé cesty, tím více začínám chápat nejen tvůj přerod, i když on to v pravém slova smyslu nikdy přerod nebyl, protože ty jsi byl už předurčen k tomu projít si v životě vším, čím sis prošel, abys pochopil souvislosti toho, co máš dělat, až budeš vyzván ukázat jiným cestu. Čím dál více také chápu, proč zrovna tebe si vybrali jako toho, kdo má vše, co se odehrálo při privatizaci MUS, odnést nejvíce a chápu také tvé rozhodnutí se nevyhýbat trestu – odsedět si to, pokud nabude rozhodnutí švýcarského soudu pravomoci. Nevím, kolik lidí to pochopí, neboť největším nepřítelem pochopení je strach z toho, co nechápeme, ale věřím, že moudří už nyní ví, že tohle vše není jen o hledání spravedlnosti, ale hlavně o strachu z osvobození se ze starých pořádků, starých okovů, starých „jistot“. Ten krok do jistoty – že žádná jistota neexistuje, většinu lidí děsí a snaží se držet větve, která je drží nad vodou, i když tato sama se potápí. Prostě raději volí jistotu smrti než života, neboť život v nevědomí je vlastně duchovní smrtí. Myslím si, že zde, pokud nechceš ještě něco dodat, ozřejmit, bychom mohli náš rozhovor skončit. Sám jsem zvědav, jaký bude mít odezvu, každopádně ti moc děkuji za to, že jsi byl ochotný jej podstoupit a těším se na naše další osobní setkání.
Toník
Na závěr bych rád ještě řekl, že i když jsem se odevzdal Bohu a Existenci, tak jsem nevzdal vlastní život a konám. Nestal jsem se pasivním a tvořím kolem sebe prostředí plné lásky a vzájemného pochopení a taky respektu. Snažím se pomáhat ostatním lidem najít posvátný sen jejich Srdce a také najít v sobě sílu ho následovat. Vím, že i sám v sobě se budu snažit i nadále udržet si Integritu svého Srdce a konat to, kam mě mé Srdce povede, i když to občas vypadá prazvláštně. Třeba jako mě vedlo do privatizace MUS. Přesto, že to nyní znamená mnoho nepochopení a zmatků, stále věřím, že jsme nikoho tehdy nepoškodili a MUS zachránili pod obrovskými tlaky restrukturalizace celé české ekonomiky. Že těch 10 let mého života v MUS nebylo zbytečných.
Toník má ještě o své cestě mnoho co říci, ale obávám se, že by se mnohý z našich čtenářů na té cestě mohl ztratit. Takže nyní rozhovor ukončíme, abyste jej mohli vstřebat a pokud budete mít zájem, budeme v něm po čase pokračovat. Ostatně my dva v něm budeme pokračovat určitě, protože kdo by nechtěl vědět víc?...
Vložit komentář
Děkuji moc za tento článek a příběh.
Děkuji moc za tento článek a příběh.
Tento příběh mi silně něco připomenul.Už jsem si vzpomněl,skvělou knihu Jacka Londona, Bilý den.
Nalezení vlastní cesty je to největší dobrodružství života. Jenom silné duše dokážou přijmout s odevzdáním vlastní osud a poučit se z prožitých zkušeností.
