Běžec závoďák i hobík touží vyhrávat
Člověk je od přírody nastavený na to se předvádět, být úspěšný, být nejlepší. To, že ne každému se to podaří, je jiná. Jiné je to také v tom, jak se s tím kdo srovná, jak to prezentuje sobě, jak ostatním.
Když poslouchám před startem výkonnostní běžce – závoďáky (říkejme tak těm, kteří běhají programově pro to, aby vyhráli, byli na bedně, byli vepředu) nebo hobby běžce, je to v podstatě jedno a to samé. Závoďáci vám před startem vyjmenovávají, co všechno a kde všude je bolí, že to moc neběhá… Hobby běžci zase říkají, že jim nejde vlastně vůbec o výsledek, že si ten běh chtějí prostě jen užít. Pak zadní startovní výstřel a v tu ránu jako bys střelil do vosího hnízda, v tu chvíli nepoznáš, kdo je závoďák, kdo hobby běžec, všichni jako jeden muž, jedna žena to napálí a letí. Ty, co vyběhnou na pohodu, napočítáš na prstech jedné ruky.
Každý touží být vítěz, být za hvězdu, být jednička
Každý touží být vítěz, být za hvězdu, být jednička, jen to málokdo řekne na plnou hubu a veřejně, protože: „Co kdyby se to náhodou nepovedlo“. No, a když se to náhodou povede, tak: „Tak to prostě dneska sedlo“, a je vymalováno. No, a když se to nepovede, tak: „Vždyť jsem to říkal už dopředu, že to dneska nepoběží, protože…“
V případě, že se to povede, je „Doveda" oslavován a za hrdinu, a když se to nepovede, tak je utěšován, v obou případech je středem světa, a o to přeci jde – být vidět.
Přijde mi to takové srandovní, když to sleduji v běhu a nevadí mi hrát roli obdivovatele, ani utěšovatele, nakonec třeba budu taky někdy na oplátku cítit potřebu být obdivován či utěšován, horší je, když podobné hry je člověk nucen vidět v běžném životě, ve veřejném životě, v politice. Je zajímavé, jak se na stejné projevy díváme různě v různých situacích, a přitom jde stále jen o hru. Vždyť co jiného je život než velké divadlo, kde se střídá nekonečně herců v nekonečném množství rolí. Pravda, někdo je v těch rolích lepší, někdo horší, ale tak to prostě v životě chodí, z pohledu současné doby spíše běhá, protože svět nějak neskutečně stále zrychluje, jeden už pomalu nestíhá vnímat, co se kde šustne.
Z pohledu běžce je to velmi hektické, stačí se podívat do termínovek běžeckých závodů ať doma či v zahraničí, a jste-li sběratel závodů, máte do smrti vystaráno, pojmete-li úmysl zaběhnout si alespoň jednou jeden každý z nich. Přičemž je tu velké riziko, že než se na nějaký konkrétní dostanete, už se běhat nebude a to by byla velká škoda. No jo, ale odběhat všechny naplno přeci nemůžete, a ještě byste měli ke všemu občas i potrénovat, tak to už vůbec nevíte, jak byste to měli všechno stihnout, takže si vymyslíte dopředu alibi o tom, že to dneska není ono, že vás tuhle píchá, tuhle bolí, trošku pokašláváte, ale stejně do toho půjdete, protože: „Co kdybyste měli zrovna dnes svůj den a ono to sedlo“.
Tak dnes to bylo takové malé pošťuchování, příště to bude o tom, jak trénují skuteční profesionálové, kteří chtějí být skutečnými vítězi, neschovávají se za pohádky a dokáží se připravit v sezóně na dva vrcholy a po sezóně si dají pauzu, protože co, Lojzo a Máňo? Protože sedřít se umí každej trouba!
Vložit komentář
Miloši, opět si to pěkně vystihl! Ač hobík, který si chce běh užít, před závodem dřu, protože je mi blbý se nezlepšovat a v samotném závodě se nepoznávám jak se ze mně stává závoďák. Je fakt, že je to časově náročné a dlouho se to asi vydržet nedá... No, na bedně jsem již stála, tak se asi trochu zklidním. Jo a obdivován určitě jsi a utěšovatelku (y) máš taky! Zdravím Tě.
