Intermezzo
Závodní sezóna roku 1953 se pomalu, ale jistě blíží ke konci. Rok po skončení olympiády klesla jeho popularita na snesitelnou míru. Emil má pocit, jako by stál na rozcestí, přemýšlí, co dál. Jistě, s letošními výsledky může být spokojený, ale zároveň ví, že jeho dosavadní výkony už na světovou špičku dlouho stačit nebudou. Objevují se mladí vytrvalci, kteří mu už brzo ukážou paty. Je vcelku pyšný na svých 14:03 na pětku, jenže v tabukách roku je to až pátý nejlepší světový výkon. Před ním jsou Kovács, Kuc a Pirie, kraluje Anufrijev s neuvěřitelným časem 13:58,6. Jistě, drží „svěťák“ na deset tisíc metrů, ale příliš času mu nedává. Není to ani tak dlouho, kdy desítku pod třicet zvládli dva, tři běžci. V minulém roce již už bylo devět.
Zatímco dříve všichni kroutili hlavami nad jeho tréninkovými dávkami, převzali mladí jeho metody tréninku, v mnohém je vylepšili a teď se chystají ho převálcovat. Na okamžik mu bleskne hlavou, že snad nemusel být tak sdílný, nemusel všem na potkání vyzrazovat kolik, jak a kde běhá. Rychle tu myšlenku ale zapudí, to by přece nebyl on, nerozdat se, o vše se nepodělit. Je už takový, na věcech mu příliš nezáleží, rozdělil by se i o poslední krajíc, daroval by i jedinou košili. Diplomy a ocenění ho nezajímají, medaile rozdává po hrstech. Vždyť nebýt Dany, neměl by už ani ty slavné helsinské.
Přemýšlí, že chce-li být i nadále nejlepší, musí něco změnit. Ještě neví co, ale usnout na vavřínech nesmí. To by byl brzo se světovou špičkou konec. Ale stojí vůbec za to být nejlepší? Stojí to za všechnu tu dřinu? Za ztrátu soukromí? Neměl by už se závoděním praštit? Neustálé cestování, stále v pohybu, stále být připraven podat vrcholný výkon?
Na chvíli zaváhá, ale pak si pro sebe přikývne. Ano, chce ještě chvíli pobýt na vrcholu, jen si k němu bude opět muset najít vlastní cestu. Láká ho svoboda v rozhodování, sám se sobě zodpovídat, dokud vyhrává, nemusí nikomu skládat účty.
Jedno rozhodnutí plodí druhé. Zatímco ostatní atleti přecházejí na zimní odpočinkový režim, on pokračuje dál v maximálním tréninku. Zase musí něco ozkoušet. Opět se vydává vlastní cestou, zatímco ostatní si ťukají na čelo. Pro Emila nic nového. Po dosažení světového rekordu si ani neoddechne a jede dál svých 5x200, 40x400 a 2x200. Cítí se dobře, ale ví, že držet se stejného modelu nic nového nepřináší. Rozum velí polevit, vždyť už pomalu začíná ztrácet chuť. Rozhlíží se po něčem novém, když přijde pozvání do Brazílie k běhu, který se koná o silvestrovské noci na přelomu starého a nového roku.
Rád sáhne po této příležitosti, bude mít možnost ověřit si formu mimo hlavní období po nepřerušeném tréninku. Tuší, že by se mu to mohlo hodit, vždyť příští olympijské hry v Austrálii se také budou konat v zimě.
Zapomene na úlevu a vydá se opačným směrem. Svůj trénink ještě vystupňuje, čtyřstovek přibývá, padesát, šedesát, v posledním týdnu sedmdesát. Za každého počasí. Neví o nikom, kdo by přes zimu takhle trénoval. Jemu se ale tenhle model osvědčil už na jaře 1948, teď navíc ještě zkrátí meziklusy na méně než 150 metrů. Nechce ani podcenit aklimatizaci na místní počasí, pod běžné oblečení si navléká ještě dlouhé prádlo a tepláky, občas ještě přihodí nějaký ten svetr. Při jeho postavě to ani není vidět, pohybuje se tak ve vytopené místnosti a ostatní se nestačí divit, proč se Emil tak potí.
V posledním předvánočním týdnu v tréninku poněkud zvolní, a tak i u Zátopků mají trochu klidnější svátky. Pohoda ale netrvá dlouho, 26. prosince Emil odlétá.
Vložit komentář
