logotype Archiv - Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Pětiprsté ponožky jsou návykové

Čau Miloši, hlásím splněný úkol žáka Běžecké školy doběhnout dobře, ve zdraví a v radosti Beskydskou sedmičku.

Nemá cenu rozepisovat, díky čemu a díky komu jsem si doběhal do takového stavu, že jsem schopný tratě tohoto typu a vzdálenosti uběhnout a ještě si je doslova užít. To víme oba... Mám však jednu čerstvou zkušenost, o kterou se rád podělím a která jako vždy vycházela z: „Miloš říkal“.

Před B7 jsem řešil problém, který mě trápí při každém delším běhu. Po uběhnutí více jak 50 km vzdálenosti jsem vždy bojoval s puchýři a tomu jsem se před závodem chtěl bezpodmínečně vyhnout. Např. při loňském Poutním ultramaratonu jsem musel po první 90kilometrové etapě druhý den vzdát, protože díky velkým puchýřům na chodidle a následném zánětu v ráně jsem nebyl schopen chůze, natož běhu.

Zkoušel jsem mnoho párů bot, mazadel, náplastí i ponožek, přesto to stále nebylo ono a puchýře se vždy hlásily o slovo. Pomalu se blížil výlet do Beskyd a tak jsem tě požádal o radu. Ihned jsi mi vpálil odpověď – tak zkus pětiprsté ponožky!

Hned druhý den jsem je tedy poslal do boje. Sice nazout ji mi trvalo o trochu déle než běžnou ponožku, ale ihned po vyběhnutí jsem měl zcela jiné pocity než v klasické ponožce. Každý prst měl svou „komnatu“, čímž se vyloučí možnost tření se o sebe. Cítil jsem se zcela přirozeně a i díky kvalitnímu zpracování a materiálu jsem tuto možnost zařadil mezi horké kandidáty do tendru Co na nohy v Beskydech. Během čtrnáctidenního „testování" se tato možnost „zařadit" změnilo na rozhodné ANO.

V ponožce jsem před závodem naběhal cca 60 km. Prsty na noze si lebedily, vždy v suchu, „nepraly se se sousedem o více místa“, takové pohodlí nikdy neměly. A samozřejmě ani náznak puchýře.

Byl jsem zvědavý, jaký výkon však předvedou v Beskydech. Běžel jsem v krosových botách, před závodem jsem nohy a prsty řádně jako vždy promazal vazelínou a bez preventivních náplastí jsem vyrazil bojovat s beskydskou výzvou. Hodně jsem se obával terénu, čekalo nás spousta stoupání, seběhů, kamenů, kořenů. Na trati chyběl jen led a sníh, jinak se všemi i těžko představitelnými povrchy jsme měli tu čest. Proto jsem si řekl, že boty vůbec sundávat nebudu a uvidím, kdy naskočí první puchýře. V půlce cesty jsem si musel vysypat z bot nečistoty a přes ponožku jsem si jen opatrně osahal místa, kde vždy puchýře bývají. Ale nic jsem nenašel, rychle obul boty a mazali jsme dál.

Povrchy tratě se střídaly jako stromy podél silnice, nohy dostávaly naloženo jako nikdy, ale cíle jsme úspěšně dosáhli, dokonce v čase pod 19 hodin, což bylo naše tajné přání.

Ale ihned po doběhu mě čekal ještě jeden úspěch. Po procedurách v cíli jsem konečně našel místo k pádu na zem a následovalo to první, co po každém závodě. Vyzout boty a sčítat škody: kolik prošít puchýřů, kolik nehtů sleze, kdy se vrátí švestkové zabarvení prstů do normálu.

Sundal jsem opatrně ponožky jako pečlivě zabalený vánoční dárek a… kromě nehtu, který mi dal díky seběhům výpověď, nic! Ani náznak otlaku, ani sebemenší odřenina. Noha byla v naprosto provozuschopném a nedotčeném stavu!

Takže opět díky za radu, tato však pro mě měla cenu ne zlata, ale spíše úspěšného pokoření B7!

Mnoho spoluběžců totiž končí na tomto závodě jen díky puchýřům a s pomocí těchto zázračných ponožek jsem už navždy vyloučil z přípravy na závod obavu týkající se toho, co na nohy.

Díky moc za radu, pokud bych neměl možnost vyzkoušet pětiprsťáky, možná bych ani neviděl cíl, pokud bych doběhl, tak s rizikem velice nepříjemných puchýřů a vidinou zánětu. Což díky mým problémům s krví mi může zadělat na velký problém...

A závěrem, upozornění! Pětiprsťáky jsou návykové, díky mé práci chodím oblečen vždy v obleku a polobotkách a do nich lezu... hádej v čem?