Olympijské intermezzo
Přestože je olympiáda v Helsinkách spojována hlavně se jmény Dany a Emila Zátopkových, nebyli to jen oni, kteří dovezli domů medaile. ČSOV vyslal na hry 106 sportovců, z toho 15 žen. Čevona s Jungwirthem zklamali, neprobojovali se do finále na 1500 metrů, neuspěli ani basketbalisté, Modrachová skončila pátá ve skoku vysokém, zato česká sprinterská štafeta běžela ve finále. Nezklamali zápasníci Růžička a Atanasov, zlatem překvapil v boxu Ján Zachara, vyznamenali se ale hlavně vodáci. Josef Holeček zvítězil v singl kanoi na jeden kilometr a vyhrála i naše čtyřka s kormidelníkem. Samostatnou kapitolou bylo bronzové vystoupení kanoisty Alfréda Jindry, které skvěle popsal ve své povídce Ota Pavel a kterou bych si dovolil všem uložit jako povinnou četbu:-).
Manželská dvojice, která má v kabele tři olympijská zlata, to se hned tak nevidí. Finové si Zátopka zkomolili na Satupeka, což v jejich mateřštině znamená „Pohádkový Péťa“. Zátopkovi jsou zavaleni haldou blahopřejných telegramů, nedají jim pokoj novináři a lidé je poznávají a zdraví na ulici. Chvíli je ta sláva těší, pak ale zmizí kamsi do lesů, kterých je ve Finsku všude dost. Emil se na měkkých cestách snaží z unavených nohou vyklepat dva olympijské rekordy, Dana je u vytržení z borůvek velkých jako jahody, oba se nemůžou vynadivit přemíře hub, které tu nikdo nesbírá. Občas na ně mezi stromy vykoukne malý domek, kdoví, jestli je nenapadne, zda by tu nemohli bydlet. Zůstat v zemi plné jezer a lesů, kde je všichni milují, zvláště když doma na Emila ještě čeká návrh na potrestání za rozvracení reprezentace. On má ale jiné starosti.
Vedení výpravy se ho snaží odvrátit od úmyslu běžet maraton, mají strach z ostudy, bojí se neúspěchu, nechtějí, aby si pokazil své zlaté renomé. Poukazují na fyzickou náročnost takového počínání a straší příběhem Doranda Pietriho, který se roku 1908 při doběhu na londýnský stadion čtyřikrát zhroutil a čtyřikrát dokázal vstát. Teprve když upadl popáté, přiskočili lékař M.J. Bulger a hlavní sekretář her M. Andrew a doprovodili nešťastníka až do cíle. Nemluvě o případu Belgičana Etienna Gailyho, kterého, zcela vyčerpaného a napůl v bezvědomí, předběhli až na stadionu Cabrera a Richards. Ne že by se Emil nebál, cítí se ale fit a ve formě a navíc má svou hlavu. Vždycky ji měl a nehodlá se zrovna teď měnit. Závazek už splnil a těch dvaačtyřicet kiláků si klidně střihne na své vlastní triko, na svou vlastní odpovědnost. Jen se musí naučit běhat pomalu.
Bez správného rozvržení sil se maraton kvalitně zaběhnout nedá. Časový rozpočet je alfou a omegou každého běžce. Před olympiádou mu navrhovali, aby si nějaký maraton na zkoušku zaběhl. Odmítl. Jednotlivé běhy se natolik liší podmínkami, že časy pak lze velmi těžko porovnávat. Na některé otázky by sice dostal odpověď, vyvstaly by však další, kterými by se musel znepokojovat.
Nácvik stylu a zažití maratonského tempa, které je pro ostatní otázkou několika let, je on rozhodnut zvládnou za jediný den. Myšlenka aspirující na nejpitomější nápad roku. Emil sice už mnohokrát předvedl, že dokáže, do čeho se pustí. Možná by vyhrával, i kdyby skákal do výšky. Tohle mu ale vyjít nemůže. A to i přesto, že Americký plavec Clark Sholes po vítězství na 100 metrů s úsměvem poznamenal. „Jsem první jen proto, že neplaval Zátopek!“
„Rychlý, pořád je to moc rychlý!“ Emil si spočítal, za kolik takový maratonský běžec uběhne čtyřstovku a nyní se na ovále snaží tempo napodobit. Mezičasy, které mu hlásí, se ale pořád blíží spíše tempu na desítku, ne-li na pětku. Ostatní z výpravy na dálku ani nepoznají jeho osobitý styl, teprve když jsou blíž, rozesmějí se: „Emil šlape na brzdu!“ Teď vidí, že prohrál. Zklamaně to zabalí, bude muset na zítra vymyslet jinou taktiku. Mrkne do startovní listiny, mezi běžci z celého světa figurují Australané, Američané, trojice Argentinců, mezi nimi Cabrera, vítěz z Londýna, tři Angličané, z nich Jim Peters je považován za jednoho z favoritů. Našel svého koně, může jít klidně spát.
Bílá severská noc mu ale nedává usnout, přitom dobře ví, jak je spánek nutný. Závod vlastně už začal, kdo teď spí, bude mít zítra víc sil. Znova mu prolétne hlavou těch nádherných dvacet minut, během kterých získali s Danou dvě zlata. Pak vzpomene na nešťastného Shadeho, který neunesl prohru a aby porážku vysvětlil, řekl prý novinářům: „Zátopek mne zradil!“ A dlouze pak vysvětloval, že Emil běžel jinak, než řekl před závodem. Chtěl mu dát svou medaili na usmířenou, ale Shade odmítl.
Myslí na všechny ty běžecké specialisty, kteří se na nejdelší olympijský běh připravují celé roky. Na Juana Zabalu, který za vítězství v maratonu obdržel od státu vilu. Na běžce, kteří mají zkušenosti z nejslavnějších maratonů světa, Boston, Tokio, Řím, Londýn. Co je proti nim on? Kluk z Kopřivnice, maminčin „fňutr“, jeden z mnoha učňů z Baťovy školy práce?
Vrací se mu nesmyslný konflikt s českým novinářem, který obvinil „kapitalistické“ rozhodčí, že připravili o třetí místo na stovce sovětského běžce Suchareva. Emil věří, že toho by se sportovní Finové nikdy nedopustili. Navíc ještě viděl cílovou fotografii. „Jsou čestnější než my!“, prohlásil a pak se s tím pisálkem pohádali. Taková hloupost a mohla by mu prohrát závod! Zavře na chvíli oči a zdá se mu, jak probíhá cílem. Ještě zpocený vyskočí z postele. Není pověrčivý, ale takové sny mohou přinést smůlu. Násilím se zklidní, znovu ulehne, zhluboka dýchá, aby překysličil mozek. V polospánku stráví zbytek noci. Zítra bude soupeřit s osmašedesáti běžci z celého světa. Ani jediný z nich v posledních osmi dnech nezvítězil ve dvou těžkých závodech.
Vložit komentář
Dave, taky se pridavam se svojim diky za tento zajimavy a skvele poutave psany serial. A ty fotky k tomu jsou taky vyborny.
:-))
..už se těším na další díl!! skoro jako bych neznala výsledek :-)
Prostě paráda, Moc se těším na další.
napadlo mě to samé, chci ještě znát ten zbytek! To je jak v bedně, když daj reklamu v tom nejlepšim..:) Moc pěkný čtení, díky
Ježiši ted nebudu spát až do dalšího dílu :)) Super
