Běžíme Prahou – spaste se během, od Žlutých lázní se valí velká voda!
Již třetí rok se s koncem prázdnin v Praze objevuje zvláštní úkaz. Čechy zalévá převážně slunce, Vltava, Sázava, Berounka, jež by to mohly způsobit, se líně valí svými koryty a najednou úderem šestnácté hodiny, jako když povolíš stavidla, se od Žlutých Lázní přižene do Prahy velká voda.
Již pár hodin před tím lze z určitých indicií vytušit, že se něco chystá. Od dopoledních hodin lze vidět, jak oním směrem směřují první, divně se usmívající lidé. Jejich výrazy dávají tušit, že jsou jaksi mimo, promluvíš-li na ně, zeptáš-li se jich na něco, jako bys mluvil do dubu – jediné, co z nic vypadne, je: „We Run Prague“!
Nechápeš, co je tak vzrušujícího na těch třech slovech, dávající dohromady nesmyslný význam: „Běžíme Prahou“. Ty přeci neběžíš, a kdyby sis chtěl přeci jenom někde zaběhnout, tak Praha to rozhodně nebude. Po několikerém doptání se u dalších, podobně vypadajících individuí to vzdáš a běžíš si svou vlastní cestou, do Stromovky, do Prokopáku, do Šárky, prostě tam, kde probíhají obvyklé běžecké trasy. Běžíš a v hlavě ti běží: „Běžíme Prahou, běžíme Prahou, běžíme Prahou…“. Sakra, co je tohle za blbost, vždyť je přece tak skvostné běžet sám. Ono úplně stačí, když na jaře zaplaví Prahu půlmaraton a maraton a člověk nemá, kam by se před těmi davy blaženě se usmívajících běžců a běžkyň, přestože je na nich na první pohled patrné, že někteří z nich trpí, schoval.
Ti, co se na náplavce směrem do centra procházejí kolem poledne a v brzké odpoledne, občas uslyší zdáli divné zvuky, jako by někde probíhal velký mejdan, a ve vzduchu ucítí takovou divnou nakyslou vůni. Jako by kolem nich přešel zpocený člověk, ale široko daleko jste jenom vy. Čuchnete si k podpaždí, ale ne, vy to nejste, a navíc jste si ráno vzali na sebe čisté, ještě vodou vonící oblečení.
Pak hodiny na pražských věžích odbijí šestnáctou hodinu a je to zase tady. Nejdříve se kolem udivených návštěvníků Prahy, obdivujících panorama Hradčan, přežene pár běžců, z jejichž úsilí je patrné, že jim o něco běží, pot z nich stříká na všechny strany. Pár minut na to se už na Prahu valí živá řeka divných tvorů, s blaženým výrazem ve tváři.
Náš běžec, který dostal dopoledne tu pro něj nepochopitelnou odpověď: „Běžíme Prahou“, se právě vrací ze svého soukromého běhu a při pohledu na tu valící se masu jednotné barvy začne chápat, co ta odpověď: „Běžíme Prahou" znamená. Že byla naprosto logická, protože dnes všichni běží Prahou, jen on běžel za Prahu.
Takže si to dneska všichni hezky užijte, já zatím budu učit ty, co se ještě do téhle řeky obávají vstoupit, plavat. Ale co to povídám, už jsem z té valící se řeky taky zblbnul, budu je učit správně běhat, aby i oni za rok mohli odpovídat na otázku popleteného pocestného: „Běžíme Prahou“.
Šťastný běh nám všem!
Vložit komentář
