Blíží se olympiáda, kolik plánujete medailí?
Prý jste nesnášenlivý, podivínský a nerad dáváte rozhovory?
Byl jsem takový, ale naučil jsem se to potlačit. Má nechuť měla svůj důvod, nechtěl jsem se nechat rozptylovat a odvádět od tréninku. Klukům na internátu jsem se zdál divný, nesnášel jsem, když mě někdo pozval na návštěvu, nebavily mne stejné věci jako ostatní, nechodil jsem do kina ani na tancovačky. Nejšťastnější jsem byl sám v lese. Z venkova jsem přišel do Zlína k Baťovi, tam se žádná velká upřímnost nenosila. Až když jsem něco dokázal, začali se ke mně lidé chovat mile, ale jen proto, že jim z toho koukal nějaký prospěch. Jeden mě chtěl zlanařit pro svůj klub, další abych mu zařídil možnost vycestovat za hranice, třetí na mě chtěl vydyndat nějakou cenu.
Všechno děláte na sto procent?
Spíš na sto padesát! To mám už od dětství, neumím být nesvědomitý, kamarádi mne proto i nesnášeli, že jsem nedokázal nic ošidit. Ale přiznám se, že jsem se v tomto směru snažil někdy přizpůsobit.
Mluvíte o Zlíně?
Ve Zlíně mě vychovával kolektiv, bylo to prostředí, které se chovalo nesnášenlivě ke každé odchylce. Někdy kamarádské upozornění, jindy třeba posměch nebo varování, někdy trest. Snažili se nás tam zabrousit na standard, každé, třeba i kladné, vybočení bylo na závadu. Pochopil jsem, že se musím umět vyrovnávat s bezohledností a i tady jsem si našel vlastní cestu.
A co na vojně?
Nikdy mi nevadily tvrdší podmínky. Naučil jsem se kázni, začal jsem si více uvědomovat existenci druhých. Odnaučil se přeceňovat a prosazovat vlastní stanovisko na úkor druhých.
Nemáte rád pozornost, nesnášíte gratulace...
To jen proto, že některé nejsou upřímné. Když jsem se vracel ze závodů do akademie, všichni se na mne sesypali, vyptávali se na dosažený čas, aby mi pak mohli blahopřát. Stokrát jsem slyšel „senzační" a „skvělé“, až mě jednou napadlo plácnout nějaký nesmysl. „Za kolik jsi dnes běžel tu pětku?" „18:20!“, povídám a zase „senzační“. Další: „Za kolik?" Já: „Jedenáct deset!" „Báječné!“, a ještě mi tiskl ruce, až mne bolely. Prostě jen už nevěřím každému, kdo předstírá nějaký zájem.
Některé vaše časy odpovídají světové špičce...
Nechci své výkony přeceňovat. Čím lepšího času se snažím dosáhnout, tím větší obavy mám, že se mi to nikdy nepovede. Ale chci jít pořád výš! Když pak ale patřičný čas zaběhnu, rázem ztratí své kouzlo, protože zjistím, že je v mých schopnostech. Takže vlastně nic zvláštního a já koukám zase někam dál, je to takový začarovaný kruh.
Dokážete zpětně odhalit příčiny vašeho sportovního růstu?
Nikdy jsem si nedával vysoké cíle. Netoužil jsem po medailích, ani když jsem jim byl výkonnostně blízko. Kdo je na nule a už se vidí na olympiádě na stupních vítězů, ten bude brzo zklamán. Já jsem postupoval vždy po malých krůčcích, poctivě jsem trénoval, dával jsem si úkoly svým možnostem blízké. Svými výsledky jsem byl vždy spíše překvapen, než že bych je očekával.
A vaše osobní fyzické předpoklady? Jste zdravý a máte organizmus, který se dokázal přizpůsobit neskutečným tréninkovým dávkám. Je to nadání?
Když v Sovětském Svazu měřili atletům odraz, zjistili, že ten můj je nejslabší. Jako kluk jsem byl všude ten nejmenší a nejhubenější, každý mne přepral. V mládí mne pokaždé poráželi. Jako první cíl jsem si vytkl pobít kamaráda Krupičku, pak všechny ostatní v oddíle, jednoho po druhém. Nikdy jsem ani nedoufal, že se mi podaří předběhnout Haluzu a Šalého. Musel jsem trpělivě čekat několik let, s mravenčí pílí snášet jehličku po jehličce, než se úspěchy dostavily.
Takže duševní vlastnosti?
Myslím, že pro začátek stačí elán a trocha odhodlání, které pomůže překonat počáteční neúspěchy. Klást si postupné úkoly, aby se každý i třeba méně fyzicky zdatný dokázal přizpůsobit. Jen se nesmí chtít hned do druhého patra, když ještě nejsou schody.
Určitě nesmí chybět pevná vůle...
Ani s tou se člověk nerodí. Vůle se dá vycvičit stejně jako svaly!
A jak se cvičí vůle?
Sebekázní! V dětství to byl tatínek, který mě naučil, že když něco dělám, mám to dělat pořádně nebo vůbec. Sám jsem pochopil, že pokud o něco stojím, musím tak dlouho vynakládat úsilí, dokud toho nedosáhnu. Nenechat se odradit. Spíš než vůle, patřilo by se říci důslednost. Pro sportovce je špetka tréninkové kázně důležitější než kopa talentu. Prší? Nevadí! Jsem unavený? To je jedno! Když přestane být vůle problémem, je daleko lehčí donutit tělo k výkonu i v závodě. Nestane se ale nic, když se člověk k tréninku donutí jen jednou, teprve posté, nebo spíše potisící už dospěl k vlastnostem, které ho budou zdobit i v životě.
Nikdy vám nestačilo, čeho jste už dosáhl...
Mnoho sportovců ustrne z radosti, že vyhrávají závody a porážejí slabší soupeře. Ve strachu, aby nebyli poraženi, vyhledávají pak hůře obsazené závody, které jim zajistí vítězství. Když se mi podařilo poprvé porazit své učitele, hned jsem začal přemýšlet, jak to zařídit, abych dosáhl ještě lepších časů. Nešlo to snadno, ale pomohlo mi to vyhnout se stagnaci.
Není tedy až tak důležitý výsledek v závodě, jako příprava na něj?
Když se mi podařilo dosáhnout československého rekordu, objevil jsem hned sama sebe jako nového soupeře. V každém dalším závodě jsem se snažil překonat svůj vlastní čas. Mnozí se divili, proč běhám pokaždé s takovým úsilím, proč více nesleduji soupeře, proč netaktizuji. Ale já nemám zájem porážet soupeře, ale zlepšovat sám sebe! Proč bych měl tedy běhat v horších časech, než jsem schopen? Nechci nic předstírat, ukazuji, jak chci a umím běhat.
A co světové rekordy Häga, Heineho a Anderssona? Co první možnost závodit v zahraničí?
Bylo senzační mít novou konkurenci, ale opět jsem musel postupovat pomalu a soustavně. Bylo naivní předpokládat, že hned na prvních zahraničních závodech v Oslo bych mohl zvítězit. Sám jsem viděl, kolik mi ještě chybí, abych se vyrovnal těm, kteří mne porazili. Ale znalost vlastních slabin inspiruje člověka k dalšímu růstu.
Občas utíkáte před novináři a sportovními reportéry.
Protože se pak o sobě dočítám samé nesmysly. Jednou jedinkrát někdy v roce 1942 jsem si postěžoval, že mne při běhu zabolel prsní sval a od té doby se pravidelně dočítám, že mě při běhu bolí na prsou. Také prý mívám radost, když můžu prohnat ostatní závodníky. Nesmysl! A že vůbec netrpím trémou! Já přitom nervozitě přikládám velký význam, dokonce si ji sám někdy uměle vyvolávám. Když ve Zlíně poprvé ohlásili pokus o překonání stávajícího rekordu na tři kilometry 8:42 a můj zatím nejlepší čas byl 8:56, lehl jsem si v šatně na lavici, zhluboka dýchal a uměle se přiváděl do stavu napětí.
Blíží se olympiáda, kolik plánujete medailí?
Právě pro takové otázky utíkám před novináři. Nechte se překvapit, do Helsinek je ještě daleko!
Vložit komentář
Smutná zpráva pro všechny milovníky atletiky a běhu zvlášť. Minulý týden ve čtvrtek protnul svou poslední cílovou pásku ve věku 92 let Alain Mimoun, Emilův veliký soupeř a ještě větší přítel. Na svou první zlatou olympijskou medaili musel čekat až do svých 35 let, kdy ji získal ve svém prvním maratonu v Melbourne v roce 1956. Na předchozích hrách v Londýně a Helsinkách se musel spokojit vždy jen se stříbrem na 5 a 10 km. Zajímavé jistě je, že v den svého zlatého triumfu se mu narodila dcera, která dostala příznačné jméno: Olympia. Sportovní svět opustila velká legenda!
