Mí Finové mi rozumějí
Stát dosud využíval Emila k režimní propagaci především jako sportovce. Honili ho z jedněch závodů na druhé, startoval kdy a kde se to hodilo především z politického hlediska, nikdo nebral ohled na jeho únavu, zdravotní stav, nebo dokonce osobní zájmy. O nějaké časování formy nemohlo být ani řeči.
Musel být perfektní vždy a všude. Socialistický člověk přece dokáže i nemožné. Těžili z jeho neuvěřitelné energie a on jim ochotně pomáhal. Vyčerpávali ho po sportovní stránce, nikdo nepřemýšlel o budoucnosti, o možné délce jeho kariéry. Důležité bylo tady a teď. Ždímali ho jak se dalo a on jim vycházel vstříc svou neuvěřitelnou vitalitou. Pokud někde neuspěl, omluva pro veřejnost se vždy nějaká našla.
V zákulisí pak ale přišlo pokárání. Jako všichni v té době žije v atmosféře neustálého podezírání a strachu. Pokud se mu nepodaří pokořit soupeře ze znepřáteleného tábora, bude okamžitě podezřelý z nedostatečné loajality k socialistické vlasti. Když se to nepovede podruhé, bude to už rovnou sabotáž. Bude muset predikovat své výkony a uzavírat socialistické závazky. Běda, když pak rekordu nedosáhne. Dělníci v továrnách, horníci v dolech, všichni své závazky plní nejméně na dvě stě procent, tak proč by nemohl i on?
A jako by toho nebylo dost, musí se zhostit i další role. V kursu jsou tou dobou všelijaká shromáždění, besedy a schůze, pochopitelně řádně ohlášené, schválené a monitorované. O všem se veřejně diskutuje, pak i hlasuje, případně volí. Ovšemže jednotně! Využijí Emilovy nesmírné popularity a pošlou ho mezi lidi. Že je to nenapadlo dříve! Musí pracujícím vyprávět o svých úspěších, vzorně reprezentovat armádu a povinně i hanět vše, co viděl ve znepřátelené cizině a co není tak úplně v souladu s politikou strany a vlády. Emil objevuje novou stránku své osobnosti.
Je z velké rodiny a vždy se cítil dobře mezi lidmi, nevadilo mu být centru pozornosti. Teď ale jeho vystoupení překonávají veškerá očekávání. Je dobrým vypravěčem, nijak se nevzdaluje obyčejnému člověku, obratně diskutuje, v případě nutnosti si dokáže pomoci troškou demagogie, kterou ale zase umí obrátit v žert. Něco mezi politickým agitátorem a Miroslavem Donutilem. Umí zvládat davy, lidé mu zobou z ruky a on zjišťuje, že mu to dělá docela dobře. Ostatně, kterému normálnímu chlapovi by nedělalo.
Po návratu z Berlína se skoro ještě nedostal na dráhu a už měl sjednaná vystoupení snad úplně všude. Vede masový běh pražských škol, beseduje a cvičí s hornickými učni v Ostravě. Na druhý den setkání s pracujícími v Duchcově, dále si ho žádají učni ze strojírenských závodů na Moravě a hned odtud musí do Plzně. Je na roztrhání, je utahaný, ale není nespokojen.
Nevynechává ani místní závody. Na pětikilometrové trati vítězí 3.6. v Praze (14:26,2), 10.6. opět v Praze při příležitosti sjezdu SČM (14:17,2), 17.6. v Brně (14:31,00). Tři kilometry zaběhne v Prostějově za 8:16, pětku ve Varšavě vyhraje opět za 14:31, zvítězí v Bratislavě při utkání ČSR-Maďarsko na pět i na deset kilometrů. Jen důkladný trénink mu chybí. Trochu ho děsí závazek, který musel učinit. Přislíbil zlepšení československého rekordu na pět kilometrů, ten je ještě z roku 1947 a má stále hodnotu 14:08,2.
Pokus je plánován na přelom července a srpna na armádní přebory v Ostravě. Souhlasí, má ještě v nohách dobrý pocit z pevné vítkovické dráhy a navíc by chtěl poděkovat místnímu publiku, které ho minule dotlačilo k rekordu na desetikilometrové trati. Vypracuje si vlastní plán přípravy, je na sebe tvrdší než kdykoli jindy a podstoupí trénink, který by každého jiného zničil. V sobotu 15. července se vrhne do přípravy. Zahájí rovnou pětadvaceti kilometry, ovšem po svém vlastním způsobu, v nepřetržitém střídání rychlých čtyřstovek, je jich neskutečných čtyřicet, s volnějšími úseky. V pondělí ještě přitvrdí, naběhané denní penzum se již blíží dvaatřiceti kilometrům a na této úrovni setrvá téměř po dva týdny. Pak záměrně ubere, nejdříve na osmnáct, pak na deset kilometrů. Celkově v přípravě naběhá skoro 500 kilometrů. Cítí se připraven, rekord by mohl padnout. Do toho najednou přichází pozvání do Finska. A teď babo raď.
Rozhodnutí je ovšem politické a přichází z nejvyšších míst. Vzhledem k tomu, že pozvání do země tisíce jezer pochází od finského levicového svazu TUL, budou muset doma Emila oželet. Ostravákům se dostane ujištění, že soudruh poručík Zátopek přijal těžký politický úkol. V zahraničí svým vystoupením posílí finskou dělnickou třídu v jejím nesmiřitelném boji proti kapitalistickým utlačovatelům.
Tou dobou směřují naši kanoisté na mistrovství světa v Kodani, cestuje tedy s nimi, do Helsinek pak už pokračuje pouze Emil se svým doprovodem, podplukovníkem Coufalem. Později se k nim připojí ještě Čevona. Bezprostředně po příletu na tiskovce s finskými novináři vychvaluje československou tělovýchovu, na druhý den navštíví dělníky přímo ve strojírnách, o polední přestávce v sousední mostárně pozve prostřednictvím svého průvodce a tlumočníka Raunista všechny na zítřejší závod. Agituje až se z něj kouří a Coufal je s ním spokojen. Ke splnění mise zbývá už jen maličkost, překonat československý rekord. Stane se tak na dráze Elaintarha hned vedle olympijského stadionu. Emil nemá konkurenci, nejlepší finští běžci se dělnických slavností neúčastní, nicméně publikum složené převážně
z pracujících dokáže jeho výkon ocenit. Časem 14:06,2 vylepší starý rekord o dvě vteřiny a do rukou ministra národní obrany putuje telegram o splnění závazku.
Dva dny poté, čtvrtého srpna, závodí v Turku. Jak je v laufu, rozhodne se využít formu a rozepíše mezičasy vteřinu pod vlastní světový rekord. Běží se mu fantasticky, svědčí mu skvělá dráha a severské letní klima. Konkurence opět veškerá žádná, ohrozit by ho mohl snad jen Perela, ten ale po druhém kole vzdává. Finové fandí dlouhým běhům, poznají a dokáží ocenit dobrý výkon. Tady vítězil v rekordních časech Nurmi a ještě loni zde běžel Heino. Od startu se Emil striktně drží mezičasů, protože se ale ještě na šestém kilometru cítí neobvykle svěže, vykašle se na všechny papíry a napálí to prostě jen tak na pocit. Tribuny rychle pochopí, čeho jsou svědky. Vidí sportovce, který právě odebírá jejich zemi dlouholetou nadvládu nad dlouhými tratěmi, přesto mu připraví kulisu hodnou jeho výkonu. Právě proto si Emil Finsko a jeho skromné obyvatele do konce života zamiluje.
Do předposledního kola se Emil ještě pokouší vystupňovat tempo. V duchu se snaží vypočítat konečný čas, ale hlava už mu nebere. Mohl by jít pod 29:15, jak si předsevzal? Slyší zvonec? V posledním kole sebere zbytek sil a naplní obecenstvo úžasem. Jeho odhodlání se blíží zuřivosti, finišuje a ostatní běžci jako by na trati jen stáli. Musí vydržet ještě několik vteřin, nikdo se ale nikdy nedozví, kolik sil ho stál poslední úsek. Propadne cílem. Čas naprosto neuvěřitelný, rozhodčí rozpačitě hledí na stopky. 29:02,6! Devatenáct vteřin pod světový rekord! Lidé řvou samou radostí, ještě dlouho po doběhu nejsou tribuny k utišení a nikomu se nechce opustit místo, kde se stal svědkem zázraku, sportovního i lidského. Naplnil své poslání. Tím nejlepším ze sebe udělal maximum pro sblížení dvou národů. Oproti původnímu plánu se sice Finům nepodařilo implantovat komunistickou doktrínu, zamilovali si ale Emila samotného a „Zatopka" si z vděčnosti pozměnili na „Satu-Pekka“, „Pohádkového Petra“.
Vložit komentář
Nádherné počtení, Davide, díky!
