Czechmenka
Právě jsem do sebe hodila další plato Wobenzymu, namazala nohy super chladícím gelem, obložila ledovýma pytlíkama, hodila je na stůl a jdu se s váma podělit o svůj další zážitek.
Během třech týdnů se mi podařilo něco, o čem se mi nezdálo ani v nejkrásnějším snu. Dosáhla jsem zatím svých dvou největších sportovních úspěchů v mém životě. Prvním běžeckým bylo 4. místo na PIMu v čase 2:53:21 a teď v sobotu na mě čekal i triatlonový na ½ IM Czechman (1,9-90-21,1).
Je 1. června ráno, mám na sobě zimní bundu, leje jak z konve a s kamarádkou se řítíme po dálnici směr Staré Ždánice k rybníku, kde je start. Cestou kecáme, probíráme možný průběh závodu a všechno okolo a doufáme, že se počasí trochu umoudří. No neumoudřilo, spíš se ještě zhoršilo.. Vylejzáme z auta, popadneme deštníky, registrace, hodit věci do depa, pozdravit se se všema známýma, hodit rychlej pokec, poděkovat za gratulace k maratonu, rozprava, navlíct se do neoprenu, zapózovat na předzávodním fotu, odpovědět na otázky, jak to dneska vidím (já: že bídně, konkurence je hodně velká) a už stojíme na startu v davu asi 400 lidí, co se má vrhnout do 16 stupňový vody... Brrrr klepu se z tý představy ještě teď. Začínám trochu panikařit, klepu se jak ratlík, zuby mi drkotají, dělá se mi blbě, ale už není úniku... Vrtulník krouží nad davem, diváci stojí nad námi, hraje super hudba... a najednou ticho, začne odpočítávání, výstřel a já se vrhám se šíleným davem do ledárny, kam by normální člověk nestrčil ani palec od nohy.
Začíná boj o přežití, takže ten chlad ani nevnímám a snažím se nějak plácat rukama a pokud možno nepolykat vodu, ale dýchat. No po chvíli mě panika opouští a já můžu konečně normálně začít plavat. Míjím první bójku, druhou, plave se mi docela dobře, jen mi mrznou chodidla, kde není neopren a už vidím břeh bránou, kde se leze ven.
Konečně, stojím na koberci, strhávám brejličky, řítím se do depa ke kolu, strhávám neopren... leje jak z konve... takže navlíkám se do cyklistickýho, nechybí rukavice ani bunda, no pravé letní počasí a už vybíhám skrz dlouhé depo na cyklistickou část... čas netuším, dneska jedu bez hodinek, pořadí už vůbec ne… takže zalehávám do hrazdy, snažím se roztočit nohy, ale moc mi to nejde, mám strach vůbec šlapat, abych se někde nevymlela a nohy mám zmrzlý ještě z plavání.
Každou zatáčku projíždím doslova jak s hnojem, abych se nenatáhla a proklínám tohle počasí. Najednou mě jedna holka předjíždí a to mě trochu nakopne… tak tohle ne!!! Je to sice loňská favoritka, ale to neva, nedám nikomu nic zadarmo.. . trochu zrychluju, je mi zima, ale řídím se radou kamaráda: když mrzneš, jedeš moc pomalu, zrychli:-), docela to pomohlo:-) a já za chvíli dojela jinou holku, a to mi dodalo ještě víc a druhý okruh jsem se najednou přestala tak šíleně bát a konečně to rozjela... Hurá, blíží se konec kola, ještě jedna otočka na kužel, zkontrolovat náskok loňské favoritky, zdá se mi, že to není tak hrozný a už jsem znovu u depa…
Slízám z kola, chodidla necítím, ruce taky ne, probíhám ke svému místu, pověsím kolo, jsem jak rampouch, snažím se sundat helmu, ale nejde to, nazout běžecké boty taky ne… no nakonec to nějak zvládám a vybíhám do běžecké části.
Nohy necítím, takže je to dost zajímavý, kámoši, co tam byli fandit, na mě něco volají, nevím co, nevím kolikátá jsem, jen vím, že jich tam je víc, ani jaký náskok má ta přede mnou, ale říkám si, že nemůže být tak daleko a byla jsem rozhodnutá ji doběhnout, ať se děje cokoliv… Zařazuji nejvyšší možnou rychlost, funím jak lokomotiva, no aspoň se zahřeju, pršet nepřestává...
Na 5. km mi konečně přišla chodidla k sobě a já to mohla rozběhnout naplno úplně... a najednou na 7. km dobíhám loňskou favoritku... Kdyby tam byl už cíl, vůbec by mi to nevadilo:-), chvilku trochu zpomalím a odpočinu si, než ji přeběhnu a pak běžím dál, musím si před ní udělat aspoň trochu náskok. Na otočce vidím, že náskok mám, tak trošku ze smrtelnýho tempa uberu a uklidňuju se, že už to tak hnát nemusím.
Na 10. km na mě někdo zavolá: „Jseš třetí, makej!" Vytřeštím oči, já a třetí???... a o kousek dál: „Na druhou ztrácíš 3 min…" Hmmm, tak na to bych potřebovala vrtulník a ne tyhle protestující nohy… No nic, hlavně udržet tohle tempo a nikoho už před sebe nepustit, 3. místo by byla paráda, na 2. ani nepomýšlím… Takže pokračuju, už mi zbývá jen 5 km, nohám se moc nechce a najednou šok… kus přede mnou se objevila v té době 2. žena… První, co mi naskočí v hlavě, je: Proboha, to ne!!! já už nechci zrychlovat a ještě víc se trápit:-), ale hned v další vteřině tam je: Tak tu dáš!!! Takže opět nastupuje akce torpédo, řítím se kolem ní…
Tohle nemůžu přežít, něco přes 3 km do cíle, ani se neohlížím, kámoši mě povzbuzují, nohy mě pálí, plíce taky, kužel a otočka, vidím, že jsem jí utekla, 1 km do cíle, běžím, kámoši nastavují dlaně a křičí radostí, plácnu je a směju se a už vidím cíl… Zvedám finišerskou pásku, koukám na čas 4:36:06, kterému ani nevěřím…a jsem druhááááá… a první česká... Směju se na celý kolo, nechápu to... přede mnou dav fotografů, kamera a hned gratulanti… jak z nějakýho filmu, ani se nestihnu zastavit a už se ke mně řítí kameraman s mikrofonem na rozhovor do televize, za ním hned další pro rádio a nato někdo z dopingový kontroly… V hlavě mi letí jen jedno, jsem druháááááá a první česká…
Nevím, na co se mě ptají, nevím, co mám odpovídat, vždyť jsem obyčejná holka, co nikdy nic takovýho nezažila… a chci jít za kámošema, co mi fandili a radovat se s nima a zavolat trenérovi a hned mu to říct… No na to jsem si musela chvíli počkat, o to silnější to pak však ještě bylo…
Rozhovory jsem nějak zvládla, sice jsem skoro umřela hrůzou, ale zážitek to byl. Z dopingový kontroly mám zážitek taky, protože čurat před někým do kelímku taky nedělám zrovna každý den:-). A pak jsem byla propuštěná mezi ostatní závodníky, gratulace přicházely ze všech stran, konečně jsem mohla všem, co mi věřili od začátku, zavolat a radovat se společně s nima. Vyhlášení jsem si užila jako nikdy v životě i v tom šíleným počasí a já se stále cítím jako nejšťastnější člověk pod sluncem.
V průběhu třech týdnů jsem si splnila jeden běžecký a jeden triatlonový sen…Víc jsem si snad ani nemohla přát a já tady nade vše děkuju všem, kdo mi v tom jakýmkoliv způsobem pomohl a kdo mi od začátku věřil. Vím, že tohle není konečná a už mám další sny, kterých bych jednou chtěla dosáhnout a půjdu si za nimi hlava nehlava… A tohle může každý, kdo chce, stačí se nikdy nevzdávat, takže: sportu zdar!!! Jdu léčit svoje bolavý nohy, abych mohla co nejdřív vyběhnout naproti dalšímu dobrodružství!
Vložit komentář
Mám jen jeden dotaz: Je šťastné kombinovat Wobenzym s ledováním???
Pavle, řekl bych že Wobenzyn se s ledováním netluče, obé urychluje léčbu a každé jiným způsobem. Wobenzym pomáhá zevnitř transportu látek k místu poškození, led odnímá teplo z venku a rozhodně nejde proti účinkům Wobenzymu.
Viděl jsem záznam na ČT24, a jde na zima jensi na to vzpomenu, vreálu to muselo byt šíleny. Jestli si pamatuji tak vzduch 10 a voda 16 stupňů. Gratulace ať se daří.
Já už neběhám, ale při čtení Tvého článku mám obrovskou chuť obout boty a zase vyběhnout.... Nádherný článek, super výkon, Moc gratuluji!
Obrovská gratulace. Když jsem včera koukal na záznam ze závodu, netušil jsem, jak si dneska krásně počtu o zážitcích stříbrné ženy. Ať se dál daří. Budu držet palce.
Já se tak strašně nerada dojímám :-) co mi to děláš? :-)
Úžasné, už při minulém tvém příspěvku mi mrazilo po celém těle. Máš tak pevnou vůli, že to není ani možné. Jsi obrovská bojovnice, gratuluji a přeji výdrž při překonávání dalších tvých snů a cílů.
Leni je to nádhera, jsi šikulka a jsem na tebe hrdá:-)))))))))))))))))
Ty jo, při čtení to úplně prožívám s tebou! Moc ti ty krásný pocity přeju, zasloužíš si velké uznání a do dalšího běhání hodně sil a hlavně hodně zdraví!
Samozřejmě i já gratuluji a smekám. :-) Přeji hodně dalších úspěchů.
To je fakt narez!:)
Jsi desne dobra! Velka gratulace! 12:)
1 . 2
