2:53:31 – příběh přehlížené, ale nepřehlédnutelné běžkyně
2:53:31... to snad ani není možný... probíhám cílem a nemůžu uvěřit tomu, co nade mnou svítí za neuvěřitelný číslo... můj 5. PIM je za mnou... Dobíhám jako 4. ČR žena tak trochu jako vetřelec, který tam nemá v tenhle čas co dělat... Nechápu to, vlastně tomu pořád nevěřím, ale polívá mě opět ten přenádherný pocit štěstí, který zná každý, kdo proběhne cílem maratonu.
Dnes je to už víc jak týden a já neustále cítím tu skvělou atmosféru. Sedím u počítače, čtu si příběhy všech zvolených žen na Běžecké škole a cítím se tak trochu jako jedna z nich... a vzpomínám, jak já se vlastně k běhu jako absolutní neběžec vůbec dostala...
Už jako malá jsem byla neustále v pohybu a sport jsem milovala, neustále jsem poletovala někde venku, na základce vyzkoušela snad všechny sporty co existují, ale ničemu jsem se nijak extra nevěnovala. Bavil mě tenis, gymnastika, plavání, kolo, brusle, tancovat, lyžovat, skákat, hrát fotbal, hokej i nohejbal a prostě neustále někde lítat a hlavně se nenudit. Všichni mě znali jako veselou a ukecanou holku, která se raduje ze života a která tajně obdivuje všechny sportovce a touží být jedním z nich.
Krátkou dobu před oslavou mých 15. narozenin se mi ale obrátil svět naruby... nevím co se stalo, ale něco v mojí hlavě se zbláznilo a z holky plný energie a usměvavýho sluníčka se stala totální podrážděná troska, která skončila na léčení na psychiatrii. Najednou jsem ztratila chuť radovat se, s kýmkoliv se bavit, měla jsem strach ze všech lidí, cokoliv říct, cokoliv vyjádřit, nenáviděla jsem všechny kolem sebe a hlavně sebe a před celým světem jsem se do sebe uzavřela. Jediný, co jsem nikdy neztratila, byla touha sportovat a snít o tom, jak někdy budu v něčem dobrá. A to jediný mě dokázalo vyléčit.
Ještě několik let i po propuštění z nemocnice jsem se plácala v tomhle divným světě. Všichni kamarádi (kromě jedné jediné) mě opustili, rodiče mě nechápali, nikdo mi nerozuměl a všichni mě měli za blázna. Neustále jsem byla pod kontrolou, pořád mě někdo hlídal, nesnášela jsem to, nesměla jsem si dělat, co jsem chtěla, nesměla jsem ani sportovat a pořád jen dodržovat určitá pravidla. A já tajně začala chodit běhat. Utíkala jsem tím od všeho pryč. Kondice byla sice nulová, ale i těch 20 minut, co jsem vydržela, mi dodávalo pocit štěstí a volnosti a já opět našla nějakou radost a začala jsem se těšit na jakoukoliv příležitost, kdy budu moct nepozorovaně zmizet vyběhnout.
A to byly moje běžecké začátky. Čas plynul, já se pomalu vracela do jakžtakž normálního života, dostala se na vysokou, ale stejně pořád v očích ostatních za blázna. Ovšem v té době už jsem věděla, že díky sportu můžu žít znovu krásnej život. Navštěvovala jsem fitko, kde jsem si našla nový kamarády a ti se tam stali mojí druhou rodinou. Trávila jsem tam čím dál víc času a potkala tam člověka, který mi ukázal cestu až k maratonům.
V únoru 2009 u nás nasněžilo strašně sněhu a já se potřebovala dostat do Prahy. No MHD nejela, tak já si řekla: „Tak prostě na metro doběhnu“... doběhla jsem 8 km za hodinu a od té doby tuhle trasu běhala každý den. Samozřejmě potají, ať byl sníh ve sněhulích a v péřovce, nebo v žabkách a šatech s batohem na zádech:-). Chytlo mě to ještě víc než dřív a v březnu se postavila na start PIM půlmaratonu. Nevěděla jsem, co mě čeká, za jak dlouho to můžu uběhnout, tempo na kilák mi nic neříkalo a nikdo ani nevěděl, že poběžím, bylo to samozřejmě natajno. No doběhla jsem, nějak na pocit za 1:40, to mi taky nic neříkalo a já si řekla: „Pohoda, jdu na maraton“... a jak jsem řekla, tak jsem udělala a v květnu stála na startu PIM maratonu. No teď si říkám, že jsem fakt asi cvok:-), je to divný, ale uběhla jsem to v sálovkách na kecačku s nějakým klukem v čase 3:35, dokonce jako jediný maraton v mým životě tak, že druhá půlka byla rychlejší než ta první. Samozřejmě natajno, takže jsem přišla domů a dělala jakoby nic a druhý den byla naprosto v pohodě. Sama nechápu, ale co vím je, že tohle mě vysvobodilo ze všeho a já najednou měla po strašně dlouhý době pocit, že mám pro co žít a že tohle miluji a už jsem se těšila na další rok, až si zase PIM zaběhnu.
No nebudu to prodlužovat, stal se ze mě běhací maniak, co popobíhal snad všude klidně 3x denně po celý Praze v jakýchkoliv botách a oblečení. Sport se zase stal náplní mého života, zaběhla jsem si další maraton, a protože jsem člověk, co má rád výzvy, zkusila jsem i z fleku triatlon, a nebyla bych to já kdyby to nebyl rovnou ½ IM... a samozřejmě potají... plavat jsem uměla jen prsa a neopren jsem neměla, na silničním kole jsem seděla podruhý v životě, takže se divím, že jsem se na tom nezabila, ale do cíle jsem se dostala nepochopitelně jako 4. žena v pořadí… a tady začala moje sportovní kariéra. Všiml si mě Petr Valeš z etriatlonu a začal mě učit plavat, následně jsem se dostala k Lukáši Vrobelovi, co mě začal trénovat na triatlon. A mně se začal plnit můj sen... Lukáš mi dal do tréninku řád a trochu mě zkrotil, Petr mi dal neskutečné zázemí...
Právě teď v období kolem maratonu to jsou 2 roky, co s Lukášem trénuji a já dosáhla tohoto neuvěřitelného výsledku na maratonu. Běh mi vrátil chuť do života a běh mi dává radost ze života. Prostě ho miluji... Jdu běhat, když mám radost, když se něco povede, chci vypnout, když jsem naštvaná, když na mě leze depka, když chci být sama, chci přemýšlet – zkrátka kdykoliv... ale nezůstávám jen u běhu, odfouklo mě to až k triatlonu a letos mě čeká první celý IM a já zase pořádně nevím, do čeho jdu... Ale tentokrát je to už jiné, vím, že vedle sebe mám spoustu lidí, co mi pomohou, o které se můžu opřít a co mi fandí, a já jim za to neskutečně děkuji...
Jsem jen živým důkazem toho, že i úplný amatér se může postavit vedle profíků, pokud chce a jde si za svým snem... a já jdu a nikdo mě nezastaví... chci být stále lepší... lepší jak v maratonu, tak v triatlonu... a já vím, že můžu být… a že na mě čeká další cílová čára s nějakým neuvěřitelným časem a pocitem nepopsatelného štěstí:-).
Vložit komentář
Já se snažím své pacienty pro běh nadchnout, ale moc se to nedaří. Člověk si to asi musí najít nějak zevnitř sám. Ostatně já si to našel taky z tísně. A Lenko – Vám díky za ten úsměv.
Perfektní výkon a moc hezký článek. Hlavně nezapomeň pořád běhat pro radost a nenech se semlít závodním kolotočem. Když bude nejhůř, vzpomeň si zase na sněhule nebo žabky. A nezapomeň se při běhu usmívat. Ať se ti daří. Držím všechny palce.
Moc hezky se to čte. Výkonostní posun je odměna za dobrou přípravu a určitě bude dále pokračovat (jako v sobotu ve Ždánicích – super výkon gratulace). Osobně jsem začal zhruba také pred 4 roky pravidelně běhat a mohu potvrdit, že změny kondice po 3.roce jsou až neuvěřitelné. Nemám ambice vítězit, ale přesto rád jezdím závodit v letním i zimním období a těším se z dobré nálady, kterou si pokaždé přivážím.
Tak závěrem přeji at se daří i nadále a primlouvám se občas napiš jak to jde, je to dobrý impuls i pro nás ostatní.
Lenko, však já Tvůj i svůj příběh za pohádkové považuji. Nejde ani tak o výkony (i když i ty jsou důležité), jako o to, jak nám sport pomáhá ve zvládání problémů a o to, jak se stal přirozenou součástí našeho života, životním stylem. Věřím, že nám to zůstane i poté, co výkonnost začne klesat, což dříve či později určitě nastane. Samozřejmě Ti ale nyní přeji, aby Tvá výkonnost dále rostla a aby se Ti podařilo vše, co budeš chtít.
Děkuji za inspiraci, možná i já budu díky Tobě více bojovat, přestože jsem se už nyní dostal dál, než jsem kdy doufal (maraton těsně pod 3h).
Jeee dekuju vam vsem strasne moc.. strasne krasne se to tady od vas cte, najednou je to jak z nejaky pohadky :) a hned mam zase jeste daleko vetsi chut jit neco delat :) tak jeste jednou dekuju a vsem vam taky moc drzim palce a nikdy se nevzdavejte :)
Lenko, to je skvělý a inspirativní článek, děkuji moc. Samozřejmě gratuluji a smekám a přeji do dalšího běhání i života jen to nejlepší.
Myslím, že pocity při běhání zažíváme podobné a motivaci běhat máme též podobnou, jenom já začal sportovat o dost později než Ty (až ve 30 letech) a výkonnost mám též horší než Ty.
Ať se Ti ve všem dále daří!
Na bednu MČR v maratonu s tebou!!! a pokud to pujde tak každým rokem o stupínek výš!! Príští rok ti fandim,at již jako divák v pařížský nebo jako účastník někde pod maratonskou zdí:-)
Krásné počtení a velká gratulace k takovým výkonům.
Někdy nabydu dojmu, že jsou lidi, kterým jde všechno samo. Ale i tito lidé musí překonávat životní krize a za jejich výkony se skrývá spousta odříkání a dřiny.
Klobouk dolů a hodně štěstí a zdaru do dalších závodů.
Leno, byl jsem ted furt nemocnej, tak jsem Ti nemohl ani osobne poblahoprat !! velka gratulace :) kousicek chybel na "bednu"... proc pod clankem mas jinou fotku a kazdopadne v takovem "divnem dresu" :)))
Lenko, moc blahopřeji. Tvůj příběh je velice silný a moc pěkně se Ti podařilo zachytit "vrchy a údolí", které přináší život. Je výborné, že Tvá snaha je korunována takto senzačním úspěchem. Držím palce na IM a podiové umístění na příštím MČR. Jsi velkou inspirací pro mnoho lidí, aby šli za tím, co se třeba nemusí zdát možné, ale tvrdou prací toho lze dosáhnout. Fandím Ti!
1 . 2
