Zátopek překonal světový rekord! Z toho může někdo mít pěkný malér!
Podzim 1949. Listí už začíná žloutnout a atletická sezóna se pomalu chýlí ke konci. Přestože se ještě nesešel výbor Mezinárodní atletické federace, aby schválil protokol ze závodu, všichni už vědí, že světový rekord se prvního září vrátil opět do Finska. Heino překonal Zátopkův rekord sice o pouhou vteřinu, ale i ta se počítá.
Všichni ze Zátopkova okolí se tváří trochu znepokojeně, čekají nějakou reakci, ale Emil se tváří, že je mu to vlastně šumák: „Proč by to nemohl být zase Heino, kdo má rekord?“, odsekává podrážděně. Vrátil se domů utahaný, závodění měl plné zuby. Ještě mu nestačilo vyblednout opálení od jižního slunka, když koncem září zaběhl v Ostravě na Masarykových hrách desítku v průměrném čase 30:33. Nejraději by se vrátil k tréninku a ke své práci, ale všichni na něj hned zase s rekordem. Ani Dana mu nedá pokoj a jede v tom s nimi.
Byl dlouho pryč a cítí, že zanedbává svou rotu. Nic nechce dělat polovičatě, jeho funkce v armádě zatím ještě není jen formalitou. Má práci, za kterou je odpovědný a kterou chce udělat. Jeho zástupce, poručík Poděbrad, čerstvý rekordman na 400 metrů (48,5) z Budapešti, to v poslední době také zrovna moc nevytrhl. Stůl má plný papírů, hromadí se nepořádky a nedodělky. Vrhne se do práce, na závodění a na rekordy se snaží nemyslet. Vše je třeba dostat do pravidelných kolejí. Pod zdánlivě klidnou hladinou se ale dají tušit silné a mohutné spodní proudy.
Plukovník Václav Sábl je jedním z těch, kterým se Emil v poslední době snaží vyhýbat. Ví, že tenhle bývalý mílař patří k lidem, kteří mu pokoj nedají. Jako správný hospodář, který se pořádně nevyspí, dokud nemá úrodu pod střechou, chtěl by mít i Sábl rekord na zimu doma v Československu. Navíc je i on vystaven shora tlakům, kterým není snadné odolávat. Nechce dát podřízenému rekord rozkazem, ta doba ještě nenastala. Navíc i on sám ví, jak je vše v tomto ročním období nejisté. Přesto si dá Zátopka předvolat. Emil nikdy netrpěl přehnanou úctou k nadřízeným:
„Nemožné, vždyť vůbec netrénuji, mám spoustu práce u roty!“
„Kolik času bys potřeboval?"
Emil jako by již měl vše promyšlené: „Tři týdny, dva intenzivně, týden pak na odpočinek a doladění formy," ještě než dořekne, ví že se nechal od Sábla nachytat. Plukovník se usmívá, snadno dokáže na štábu vymoci osvobození od všech povinností. Stát vychází naší tělovýchově vstříc, tělocvičný oddíl dostane rozkaz uvolnit tři běžce po dobu třech neděl. Jako den „D" je stanoven 22.říjen, místo konání Ostrava. Ale vše je ještě tajné a je třeba zatím držet pod pokličkou.
Nejvhodnějšími soupeři pro budoucí pokus o rekord se Emilovi jeví kamarádi z kasáren, vojín Žanta a svobodník Liška. Trénovat budou doma, každý zvlášť. Emil zůstal v Praze, Dana právě marodí, nastěhoval se do kasáren a trénoval na velkém sletovém stadionu, někdy tam i přespával. Odmítá pozornost tisku, ale novináři přeci jen něco zavětří, není obvyklé, co si Zátopek v tréninku nakládá. Slétnou se na něj jako vosy a Emil se prořekne. Druhý den už jsou toho plné noviny. Na obci sokolské se chytají za hlavu. Vedoucí atletiky Vykoupil je plný nedůvěry: „To nemůže dobře dopadnout, copak nevíte, jaká slota může být na konci října?“
Není sám kdo se tváří skepticky, i Emil ví, že to celé nemusí vůbec dobře dopadnout. Za počasí se nemůže zaručit, ale může udělat vše, co je v jeho silách. Může konečně začít pořádně trénovat. První den si na rozcvičení naordinuje svou obvyklou medicínu: 5x200, 20x400 a 5x200, to vše v plném tempu, jen rychlé úseky prokládá volnými dvoustovkami. Druhý den ještě přitvrdí, počet rychlých čtyřstovek zvýší na třicet. Suma sumárum přes dvacet kilometrů v plném tempu po dobu čtrnácti dnů. To žádné tělo nemůže ve zdraví přečkat a nevydrží ani Emil. Čtrnáctý den se mu na lýtku objeví podlitina, stejná jako na jaře ve Švédsku, jen na druhé noze. Narušený sval se dá snadno nahmatat, bojí se, že veškeré úsilí bylo marné. Aby se vyhnul nepříjemné publicitě vše zamlčí. Neodváží se trénink přerušit, doma si dává octanové obklady, střídá teplé a studené zábaly, snaží se běhat co nejměkčeji, aby nemocnou nohu moc nedráždil. Odtrénuje i patnáctý den. 16. a 17. den se vrátí k modelu přípravy z prvního dne. Další dva dny pak jen odpočívá a trne, co bude s nemocným lýtkem. Bolest polevuje, dvacátý den si troufne na 2x200, 10x400 a 5x200. Poslední den přípravy už jen regeneruje a sbírá síly. Naběhal v tréninku přes čtyři sta kilometrů, vrátila se mu chuť do závodění. Podrobil se nesmírné námaze, dohnal tělo na samou hranici možného, přitom jakoby odtažitě a zvenčí pozoroval reakci vlastního těla na zátěž. Úzkostlivě sledoval každý sval, v duchu prověřoval každou šlachu a úpon. Jako automobilový závodník v obavě nahlížející pod kapotu, zda je vše v pořádku. Noha se prozatím umoudřila a nedává o sobě vědět. Je připraven, ale necítí radost, tíží ho odpovědnost a nohy svazuje nejistota, když se balí do Ostravy.
Protože pokus o rekord nebyl ještě stále oficiálně vyhlášen, zpráva pronikla ven pouze přes média, dotazují se opakovaně ze stadionu Sokola ve Vítkovicích na skutečný stav věcí. Vedení ATK si ale ještě nechává zadní vrátka, rozhodnou se až na poslední chvíli, kdy si už jsou skutečně jisti, že Emil Zátopek k pokusu nastoupí. Ve čtvrtek ráno se v Obraně lidu objevuje kýžená zpráva, která současně přináší i pokyny pořadatelům. Datum a čas: 22. října v 16 hodin. Vítkovičtí mají dva dny na přípravu dráhy. Musí být rovná a pevná. Nesmí lepit, noha tím ztrácí odpich. Chtěli kropit, bojí se o Emilovy nohy, ale on zakázal. Sází na rychlost ale riskuje tím obnovu zranění.
V pátek večer dorazí atleti z Armádního tělovýchovného klubu do Ostravy. Přivítání je bouřlivé, všichni jsou trochu zaraženi nadšenými davy, které obsadily celé nádraží. Vítá je rozhlasové auto a hlásá všem, kdo to ještě nevědí: „Vítáme v Ostravě nadporučíka Zátopka, který se zde pokusí o překonání světového rekordu! Právě přijíždí do Ostravy Emil Zátopek!" Zmíněný Zátopek celý ten cirkus považuje za nadsazený, ale ostatní se baví, baví se tedy s nimi a reportéři hned volají do redakcí: „Zátopek v dobré formě!" Stojí celý ten humbuk vůbec za to? Všichni mu věří, všichni jsou předem nadšení, je tu on jediný normálně uvažující? Dana koupila květiny, bojí se že přijdou nazmar. Stadion je narvaný k prasknutí, dokonce dopravili z Kopřivnice i Emilovy rodiče. Na každém rohu stojí kolportér s připraveným zvláštním vydáním novin. Úplně se zhrozí, když letmo zahlédne obrovské titulky: „Práce oznamuje: Zátopek překonal světový rekord!" Z toho může někdo mít pěkný malér!
Vložit komentář
Dave, tradicne skvely a napinavy...:). Tesim se na pokracovani... Diky! 12:)
Vskutku vysoka poeticka:-) -,, pod zdanlive klidnou hladinou se daji tusit mohutne a silne spodni proudy." :-*
výroba rekordu za 3 neděle to zni jako scifi ale ten tlak té doby a okolí to bylo šileny
Veľmi pekne napísané.
....tak ať už je zase středa :-)..moc pěkný, má to spád, napětí a končí to bez konce :-)..Davide, díky!!
