Předolympijské bilancování Emila Zátopka aneb Rok plný rekordů
Konec roku 1947 Emil prakticky prozávodil. Podařilo se mu poprvé propojit obě sezóny, jeho trénink už není postavený výhradně na osamocené dřině, přibyly závody v zemích atletice klimaticky příznivějších. Možná tady jsou kořeny jeho budoucích úspěchů. Prvním z nich bude Londýn.
Zátopek už není neznámým vojáčkem z Horní Dolní, stal se uznávaným sportovcem, o pozvání na závody není nouze. Ještě v září stihne účast na štítu Británie. Česká výprava letí obhajovat stroze vybaveným vojenským speciálem, Emil je už zkušený cestovatel, využije háčků ve stěnách trupu, zavěsí si v letadle hamaku, do které si troufne přibrat i Roudného. Prohoupají tak cestu do Londýna, cpou se ovocem, které pro výpravu zajistil dr. Topinka. Ostatním je nevolno, když už to zaplatila armáda, nacpou se vitamíny za celou výpravu.
Letí na společnou soupisku, v kufrech mají civil, po závodech mají pokračovat na další závody do Bruselu. Pasy a letenky je mají čekat v Londýně. Ale ještě v den závodu není po dokladech ani stopa, předpokládají tedy, že už nikam nepojedou a do závodu se rozhodnou jít naplno.
Na přespolák v Halton Camp se chystají i američtí sprinteři, spočítají si, o kolik jsou na sto metrů rychlejší než Emil, v přepočtu na délku závodu a vycházejí jako jasní vítězové. Sebevědomí jim vystačí po celých čtyři sta metrů počátečního stoupání, na kamenitém vršku, kde je Emil předbíhá, jsou už krotcí. Cesta se vine kolem staré letecké pevnosti
do lesa, kamenitou cestou se pak vrací zpět na letiště. Aby Emil nebyl tak sám, dělá mu společnost skautská štafeta, kluci se střídají po dvě stě metrech, má co dělat, aby jim stačil. Cílem proběhne nikým neohrožován,
na druhém místě za ním Roudný. Jsou už umytí a nachystaní na odjezd, když se připotácejí do cíle dva černí běžci. Pět mil bylo pro sprintery těžko zvládnutelným soustem. Večer se jdou s Roudným podívat na box, zastaví je anglický dozorčí důstojník: „Ráno letíte do Bruselu.“
Letadlem z Londýna do Bruselu, jsou unaveni, cestě dává nádech dobrodružství snad jen to, že cestují bez dokladů, které za nimi měli poslat. Na letišti se převlékli do uniforem, poručík je v Británii už nějaká šarže, na rozloučenou jim místo pasů orazítkují nacyklostylované papíry, že se účastnili Štítu Británie. V Bruselu o jejich pasech také nic nevědí, celníci si je ale najdou v novinách, kde jsou uvedeni v nominačních sestavách a vstup do země povolí. Možná i proto, že je 19.září a Emil má narozeniny. Bez koruny v kapse vyrazí z letiště do ulic, když tu jim zastoupí cestu povědomá postava, výškař Matýs: „Kde se tu berete? Teprve včera vám Šulák posílal doklady do Londýna?“ Aby toho nebylo dost, na druhý den Zátopek prohraje s Reifem o čtyři desetiny na tříkilometrové trati. Zklamaný se vrací domů. Na průjezd Německem je potřeba kromě pasu i zvláštní permit, namají ani jedno. „Jindro“ říká Roudnému, „co si zase zahrát na okupační mocnosti?“ Opět do vojenského a znovu zafungují poručické hvězdičky, americký voják přidá několik dalších razítek na cyklostyl ze závodů v Anglii. Štěstí se unaví až na našich hranicích.
V Chebu je skoro zavřou, když zjistí, že projeli prakticky bez jakýchkoli dokladů celou Evropou.
Pátého, sedmého, devátého a dvanáctého října závodí Emil v Polsku, jsou z toho tři zlaté na pět kilometrů a jedna na trojku. To vše za poměrů, kdy ostatní váží v tréninku každý metr, aby se probůh nepřetrénovali. Emil si hraje jako kluk se svou zdatností. Balancuje na ostří nože, zkouší, kam až může zajít. Z časů prožitých v laboratořích u Bati je zvyklý vše ověřovat experimentem. Jeho pokusy ale občas hraničí s blbostí, zkouší, jak poběží nevyspalý, vydá se na trať přejedený. Příště zase vynechá rozcvičení nebo běží hladový.
Je už unavený, na Vánoce by chtěl být doma, ale od francouzských novin Journal d´alger přijde pozvání na přespolní běh, sedm a půl kilometru na dostihovém stadionu Caroubier. Letí přes Paříž, setká se tu s Vernierem a Mimounem. Má dva dny čas, vydá se trénovat na malý universitní stadion PUC, který už zná z léta z Akademických her. Správce stadionu se za ním pustí, zde že směji trénovat jen členové klubu. Emil odpovídá česky, jelikož jeho francouzština není právě na výši. Správce se za ním rozběhne, jde to tak kolo za kolem, nebýt toho, že si ještě dojde pro hrábě, natrénoval by stejně jako Emil. Až jeden z místních Zátopka pozná a upozorní chudáka správce, že je to zbytečné, že tohohle chlapíka asi nedohoní.
Noční let z Orly, přistání na africké pevnině a za půl hodinky je už v Alžíru. Luxusní ubytování, hostitelé je nabádají k opatrnosti a snaží se je držet co nejdále od Kasby. Nebyl by to ale Emil, aby se do domorodé čtvrti nevydal pro pomeranče. Cpou mu ale nylonky a americká cigára, svléknou ho z košile, nakonec se ho ještě pokusí okrást, zachrání se jen rychlým útěkem.
Závody jsou dna dny před Štědrým dnem, na start se chystá tři sta závodníků. Stadion je u moře, rozcvičuje se na pláži, teplá voda láká, skoro by se vykoupal. Vody si ale užije ještě dost a dost, na trati je bláto a louže po nočním dešti. Slečinky se jim vyhýbají, on do nich dupe naplno s vědomím, že stejně více ohodí soupeře než sebe. Probíhá pod pomerančovníky, klidně by si mohl natrhat, Vernierovi utekl o dvě stě metrů, Mimoun doběhl třetí. Prý je po sezoně, tak nebyl ve formě.
Na Štědrý den provokuje v horské hospodě opice, jedna ho rafne, ostatní mu skoro utrhnou jeho velké uši. Na Hod boží vyhraje za 8:14,7 tři kilometry v Alžíru. Závod se koná v rámci fotbalového turnaje, kde se účastní i naše Bohemians z Vršovic. Pak se jede dom.
Zátopkova bilance za rok 1947 je naprosto neuvěřitelná. Z 24 závodů v nejtvrdší světové konkurenci prohrál pouze jednou. Uběhl 104 kilometrů a 509 metrů za 4 hodiny 58 min 39,9 vteřiny. Když trochu zaokrouhlíme, vychází nám 105 km za pět hodin.
Je nejlepším vytrvalcem světa, tabulky vede časy 8:08,8 na tři kilometry a 14:08,2 na pět kilometrů. V zimě bude trénovat jak nikdy. Je už rozhodnut účastnit se v Londýně na tratích pět a deset kilometrů.
Vložit komentář
