„Věčně" druhý Emil Zátopek
„Pojď, rozběháme se“, Ali vyrazí na ovál, Emil za ním. Sleduje Haluzův krok a snaží se ho napodobit. Chtěl by okoukat práci rukou a nohou, držení těla, skoro se nad dráhou nadnáší. Nechce si hned na prvním tréninku se slavným závodníkem uříznout ostudu.
„A teď rovinky“, což znamená po každé zatáčce vyrazit plným tempem na přibližně stometrový úsek, pak zvolnit a po výběhu z další zatáčky už tempo opět vystupňovat. Člověk si ani nestačí vydýchnout a už je tu další úsek. Ale Emil poprvé pociťuje víru ve vlastní schopnosti, má radost z pohybu, závodní dráha je dnes nějak slavnostnější. Přestává vnímat, že ho Haluza po očku stále pozoruje, jak mu stačí, nakolik je udýchaný, jak rychle se vzpamatovává z naběhaných intervalů.
Ještě chvíli pomalu vyklusávají a protahují, když Ali zastaví: „Zaběhni si do cíle, odtud to máš 300 metrů. Emil vyrazí, snaží se jak může, prodlužuje krok a pomáhá si vydatně rukama, má pocit, že ho tělo vůbec neposlouchá a vydávané úsilí přichází nazmar. Proběhne cílem a pomalu se vrací. Snaží se něco vyčíst z vážného výrazu svého trenéra. Běžel dobře nebo špatně? Až to nakonec nevydrží: „Za kolik?" Ali se na něj ani nepodívá: „Pořádně se vydýchej se, za pět minut to zkusíš znovu!" Hm, určitě to nestálo za nic, myslí si Emil, když se vyklusává.
Přes noc z malého semínka zklamání vyrostla jedna velká beznaděj: „Ať mu s celým běháním vlezou na záda!" Ráno se zuřivě vrhne nožem do krájení plátů celulózy.
„Zátopek k telefonu!“, hrkne v něm, aby tak něco doma. Rozhlas každý den hlásí dlouhý seznam zatčených a popravených. Letí k telefonu. „Jak ses po včerejšku vyspal?" Nechápe, nerozumí smyslu otázky, ale Haluza pokračuje: „Co vlastně jíš, cos snídal?“
To si snad dělá legraci, myslí si Emil, vždyť je válka, sním na co přijdu. Současně ho ten zájem skoro dojímá, ani vlastní rodiče se ho neptali, co mu u Baťů vlastně dávají k jídlu. Cpe se mizerným bramborovým gulášem, který má jedinou přednost, není na lístky. Umí se přejíst, že mu je pak špatně. A kamarád z vesnice, Fanin Jániš, při fotbale dělá brankáře a dobře hází koulí, nosívá do práce dvě svačiny. Podělí se s Emilem a když vidí jeho žravost, přenechá mu někdy i vlastní jídlo. Však se mu Emil o prázdninách odvděčil, pomáhal na žních a když poprvé zapřahal, svázal k sobě krávy, že se ani hnout nemohly. Když ho pak pustili ke dřevu, kde snad škodu nenadělá, posekal a poštípal úplně všechno, včetně dříví, které měli nachystané na krovy. Skoro vyprskne do sluchátka při té vzpomínce.
„Co říkáš na ten Hoškův čas?“. Ještě nezvykl sledovat sportovní rubriky a nemá co odpovědět. „Patnáctistovka šest vteřin přes čtyři minuty!" Emil žasne, propastný rozdíl proti jeho čtyřem dvaceti, to v životě nedá. „Však i Hošek jednou začínal“, uklidňuje ho Haluza, „pojeď na závody, zaběhneme si spolu tři kilometry, jen nesmíš přestat trénovat. Přijdeš zase dnes?"
Stadion ve Zlíně téměř sousedí s elektrárnou. Když fouká ten správný vítr, žene popílek z komínů přímo proti závodníkům. Ale i to bere Emil skoro jako požehnání. Přeřadili ho do anorganického oddělení, kde mele celý den křemičitany. Nacisté zápolí s nedostatkem surovin a hledají směs, která by dokázala zvýšit odolnost kaučuku. A odolnější kaučuk znamená lepší pneumatiky pro německou válečnou mašinérii. Emil je bílý jako mlynář. Sice se nepředře, čeští inženýři ho do práce nehoní, ale přeci jen je třeba tu a tam vykázat nějaké výsledky. Prach mu pomalu vrůstá do plicních tkání. Zkoušel žádat o přeřazení, ale jediné, co mu dali na vybranou, byl kárný lágr. Buď to, nebo zůstat u křemičitanů. Bojí se silikózy, to by byl konec se sportem. A tak se žene po dráze, mhouří oči před popílkem a snaží se křemičitanové svinstvo z plic vydýchat.
Už není jedním z mnoha, není jen jménem, které po závodě všichni zapomenou. „Krásný výkon Zátopkův" napsali v novinách po závodě na tři kilometry, kam ho pozval Ali. Byl za ním hned druhý v čase 9:12. Noviny si koupil a schoval, občas se na článek podívá, probouzí jeho ctižádost. Jako by se jeho běhání stalo tak trochu věcí veřejnosti. Přezdívají mu podle rozcuchaných vlasů Jezevec a posílají ho na nejdůležitější závody.
Další patnáctistovka, tentokrát v Baťově. Opět je druhý, zaostal za vítězným Haluzou s časem 4:12,2 o pouhé dvě desetiny. Zabydluje se na dráze. Učí se, stále by chtěl vědět něco nového, zbožně naslouchá každé nové radě a nemůže se dočkat, dokud ji neozkouší. Stejně jako do chemie, zbláznil se nyní do běhání. A postupuje i stejným způsobem, jako houba snaží se do sebe nasát všechny vědomosti. Ale v jednom se od běžců té doby liší, nepřistupuje k běhání s kamennou tváří, vyhledává radost, uspokojení, pocit štěstí. Opustí vážné ticho laboratoře, shodí ze sebe plášť, navlékne tričko a trenýrky a změní se v malého kluka z Kopřivnice. Z přemíry energie dělá salta, stojky a přemety, chodí po rukou, napodobuje zvířata, baví druhé i sebe. Běhá s každým, kdo o to stojí a kdo má čas, běhá na rychlost i vytrvalost. Klidně se nechá přemluvit k vysilujícímu závodu o krajíc chleba.
Když sleduje Tomina Šalého, hvězdu středních tratí, při rychlých dvoustovkách, připomene mu Haluza: „Tady vidíš, co z Šalého udělalo rekordmana, rychlost je základ atletiky." A tak Emil dře dvoustovky, když už všichni ostatní s tréninkem skončí. Přestalo je bavit opakovat mu svá varování, že se má šetřit, že se zničí, zraní a přetrénuje. Ať si ten bláznivý kluk běhá po svém.
Rychlé opakované úseky se v budoucnu stanou pro Zátopka typickou a stěžejní částí jeho tréninku. Své tréninkové dávky bude zvyšovat do neuvěřitelných objemů a většinu z nich si odbude v rychlém tempu. Úseky spojuje, neodpočívá, učí se odpočívat v pohybu. Neměří časy, běhá jen jak nejrychleji může. Učí se překonávat únavu a bolest. V době své největší slávy bude běhat až sto čtyřstovek. Nikdo před ním ani po něm nic podobného nezkusí, žádný člověk ani zvíře by nic podobného nevydrželi. Utahal by i vola v brázdě. Zatím opakovaně probíhá před prázdnými zlínskými tribunami a mhouří oči.
Na závody jezdí jen s Alim, neposlouchá hlasy, že s ním bude vždy jen druhý. Zatím nechce jen porážet ostatní, důležitější je pro něj, že se učí. Běhá bez únavy a je stále rychlejší. Na konci srpna běží spolu s Alim, Šalém a „Alfi" Kubátem v Praze národní štafetové závody na 4 x 1500 m. Zvítězí v rekordním čase a Emil zaběhne nejrychlejší čas družstva. Necítí se rekordmanem, na průmyslovce mu radost pokazí nešťastná zpráva. Je uveden v seznamu žáků, kteří mají z prohlídky tuberkolózní nález. Je konec. Měli pravdu ti, kdo říkali, že si běháním ublíží.
V sobotu je opět předvolán na snímkování. A hned odpoledne ho zvou na druhý den na závody do pražské Stromovky. Chvíli dělá drahoty, ale pak se rozhodne, bude to jeho poslední závod. Cestou do něho nic není, podvědomě se loučí s běháním. V konkurenci zaběhne skvěle, ani neví jak, je druhý, hned – za kým jiným, než za Alim. Vyhrají i závod družstev, ale Emilovi není do slavení. V pondělí se hlásí na Sociálním ústavu o výsledek sobotního vyšetření. Doktor si dlouze prohlíží snímek proti oknu: „Zátopek, Zátopek, neběžel jste včera v Praze?" Emil čeká pokárání. „Máte lepší plíce, než my všichni dohromady“. Vyběhne z ordinace, udělá stojku a celou chodbu ze samé radosti přejde po rukách. Ještě ten den zahájí zimní přípravu na běžeckou sezonu 1943.
Vložit komentář
Ahoj a díky za pozitivní reakce. To je motivace zas pro mne:-)
Hele Davide, UMÍŠ!!! Už začínám Tvoje články hledat. SUPER.
Tento článek je úžasný nejenom jako vzpomínka na fenomenálního běžce, ale je to i jeden z nejlepších běžecky motivačních článků, co jsem kdy četl!
