Velký „Ali" Haluza
Jaro 1942. Baťův oddíl získává jméno a Zlín se stává centrem atletického života. Po rozpuštění Sokola a uzavření vysokých škol se objevují mladé tváře jako Čeleďa, Kužela, Kučera, trénují zde dr. Hrstka, Zelenka, Kubát, Ajgl, Klásek, Ročňák, Hadaš, Zicha. Jak dráha po zimě oschne, objeví se tu i Emil.
Je již registrovaným členem, ale nikdo si ho moc nevšímá. Snaží se něco odkoukat od nejlepších, hlavně od živé legendy, proslavené zlínské komety, Tomina Šalého. Nakonec si jeho bezradnosti všimne dnes již téměř neznámý Tomáš Němec, velký bojovník a houževnatý vytrvalec. Atletiku miluje a dokáže o ní i zajímavě vyprávět. Emil ale dál běhá živelně, nikdo ho neřídí, nikdo nekontroluje. Ale také mu nikdo nestačí, když trénuje s ostatními, brzy se jim utrhne a zůstane sám. Vše se ale změní, když na zlínský ovál vstoupí velký Ali, Jan Haluza.
Jan se narodil v červenci 1914 ve Šternově u Brna v rodině zedníka a chalupníka Rudolfa Haluzy. Zedničina byla sezónní práce, navíc vypukla světová válka. Všech sedm dětí vyrůstalo ve velké bídě, přes léto, kdy otec jezdil po stavbách, museli zastat celé hospodářství. Světlým bodem Janova dětství byla maminka Julie. Žena vzdělaná a hluboce věřící, která i po celodenní dřině našla sílu na vzdělávání svých dětí. Později všech pět jejích synů dosáhne na vysokoškolské vzdělání, z chudé chalupnické rodiny vzejdou dva inženýři, doktor práv, kněz a profesor klasických jazyků.
Jan Haluza v roce 1934 maturuje na osmiletém gymnáziu. Od primy časně vstával a do školy dojížděl, večer studoval při petrolejce. Teď začne na brněnské Masarykově univerzitě studovat práva. Jeho nadání si všimne Arne Novák, universitní rektor, který ho zve i k sobě do rodiny. Odpromuje v tragickém březnu 1939. Na podzim po sedmnáctém listopadu při násilném obsazení Kounicových kolejí jen se štěstím unikne brněnskému gestapu. Mnohé ze svých kamarádů a kolegů už nikdy neuvidí. Rovnou z fakulty do Oranienburgu, pak do dalších lágrů. Jako čerstvý právník nemá v protektorátu šanci na práci v oboru, tak jde k lopatě na právě budovanou trať z Brna do Brodu.
Vede Haluza, za ním Fučíkovský a třetí Zátopek
Přátelé však pomohou a on se stane učitelem tělocviku na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Atletice se věnoval už na gymnáziu, na sport nezanevřel ani na právech. Ještě dříve to zkoušel chvíli i s fotbalem a byl záložníkem, kterého Újezdu záviděl celý kraj, ale on tíhl k individuálním sportům. Doma mu visí medaile z Katolických olympiád ve Vídni a v Lublani. Vyhrával na republikových závodech, první mistrovský titul má z roku 1939. Dva roky bude teď pravidelně trénovat a závodit, uprostřed války prožije relativně šťastné období. Běhá na hlad, cennější než medaile je pomeranč nebo kus čokolády.
Přichází heydrichiáda a s ní uzavření mnoha českých škol, kulturních a vzdělávacích institucí, mezi nimi i Arcibiskupského gymnázia. Je opět bez práce, zájem o něho projevují lehkoatletické kluby z celé republiky, ale on se stane pracovníkem kontrolního oddělení baťovské akciové společnosti Kotva. Jaksi samo sebou se předpokládá, že bude firmu reprezentovat i na poli sportovním. A ještě něco k tomu, kdyby byl tak laskav a dohlédl na jednoho mladého učně z Baťovy školy práce, možná v tom chlapci něco bude, ale to už on, zkušený běžec, pozná jistě sám.
Jejich cesty se zkříží na jaře dvaačtyřicátého a od počátku se zdá, že ti dva si snad byli souzeni. Emil je už těžko zvladatelný samorost s vlastní hlavou, nyní ale hltá každé slovo. Chce vědět naprosto vše, neustálý proud otázek, až z něj Haluza někdy šílí. Atletice naprosto propadne, nejraději by na hřišti i spal. Odtrénuje si své s Haluzou, přidá se pak k Šalému a nakonec si dá ještě sám pár rovinek. Kdesi se dočte o finských běžcích, kteří vydechují na sedm až deset kroků. Haluza sám to zvládá na pět, Emil této technice natolik propadne, že jednou omdlí a skoro se zadusí. Je nejvděčnějším žákem, jakého kdo kdy měl, ale také velmi nevděčným soupeřem. Brzy začne svému učiteli šlapat na paty, ten přesto pro něj zůstává nezpochybnitelnou autoritou.
Jestli někdo někdy Emila trénoval, jestli utvářel a kultivoval jeho sportovní osobnost, jestli má někdo zásluhu na zrodu fenoménu Zátopek, tak je to jedině a pouze velký Ali. Na těch několik málo let, které prožijí vedle sebe, ani jeden z nich do konce života nezapomene. Emil stoupá výkonnostně strmě vzhůru, padají první rekordy. Jan Haluza získá tři mistrovské republikové tituly v „přespolácích“, dva na 3 km překážek, dva tituly v silničních bězích v letech 1943 a 1944. Vyhraje 46. Běchovice a o rok později své vítězství zopakuje. „Přišel, běžel, zvítězil“, píší noviny. Je našim nejlepším běžcem.
V roce 1943 se soupeři u pověstného patníku č. 13
S koncem války se osudy učitele a žáka rozcházejí. Emil zamíří do nově vznikající Československé armády a dál pak na špičku světové atletiky, ke svým medailím a rekordům. Haluza nejprve pracuje na obnově katolického Orla, na běhání má čím dál tím méně času, chystá se ukončit svou sportovní činnost. Vstoupí do křesťanské politiky. Svými pevnými zásadami a katolickou vírou je trnem v oku komunistům. Chtěli by využít jeho politický potenciál, lákají ho ke vstupu do strany, dokonce i s perspektivu nějaké vedoucí funkce u Bati. Neuspějí, dostává se jim velmi kategorického odmítnutí. Ali ještě neví, co se stane těm, kteří se protiví novým pořádkům.
Rok 1948, Emilova hvězda stoupá, přiveze medaile z Londýna, stává se idolem národa. Zatím komunisté systematicky likvidují své politické odpůrce, nezapomenou ani na mladého právníka. Haluza ví,co se chystá, ale neodhodlá se opustit republiku, není nic, z čeho by mohl být obviněn. Velmi se mýlí, v září je zatčen, označen za člena protistátní skupiny „Zlín" a obviněn z rozvracení republiky. Z vazby ho v poutech vláčí přes celé Hradiště na vyšetřovnu státní bezpečnosti. Dlouhé hodiny čekání, vstoje čelem ke zdi, bez jídla a pití. Pak výslech, který mnohdy trvá celou noc. Případu věnuje Rudé Právo velkou pozornost. V listopadu je odsouzen za zločin přípravy úkladů o republiku a za zločin hospodářského vyzvědačství „k šesti letům těžkého žaláře zostřeného jedním tvrdým ložem čtvrtletně“. Vlastní obhajoba mu není nic platná.
Jednou z nejcitlivějších částí lidského těla jsou chodidla, mají na stejnou plochu podobný počet nervových zakončení jako třeba rty. Tuto stránku anatomie mají estébáci dobře přečtenou. Vězně položí na břicho, nohy přivážou ke kovové pelesti. Těžkými kabely pak rozbíjejí Janovi chodidla, když je rozbolí ruce, nazují mu boty s vloženou elektrodou. „Vypovídej!" Není položena žádná konkrétní otázka, vyšetřovaný netuší, kam výslech směřuje.
Po procesu byli odsouzení rozvezeni do věznic, Haluza však zůstal a byl nadále vyslýchán. Bezpečnost se pokoušela získat další doplňující informace do procesu Milady Horákové, v tomto případě však neúspěšně. V dubnu 1949 byl přemístěn do brněnské věznice Cejl, pak do lágru Vykmanov na Jáchymovsku. Sovětský Svaz potřeboval uran, vězni byli v denním kontaktu s radioaktivním materiálem. Zde ještě Haluza nefáral, pod zem se dostal, až když byl v padesátém roce eskortován do tábora Bratrství. V dolech byl několikrát zraněn, pro bezvýznamný prohřešek opět upadl do spárů StB. Další výslechy, vyšetřovatelé se střídají, naprostá odloučenost a temnota kobky, chlad, pět dnů bez vody. Během výslechu se vrhne s pouty na rukou k vodovodu, a stačí se napít. Nevnímá rány ani varování, že se jedná o tyfovou vodu. Pro jednou vyšetřovatelé nelhali. Už umírá, když ho konečně dopraví do nemocnice. Přes dvacet dní v bezvědomí, lékaři jsou bezmocní. Když se probere, považují to za zázrak i estébáci.
V září 1954 je propuštěn. Měsíc předtím v Bernu na mistrovství Evropy zvítězil jeho někdejší žák, několikanásobný olympijský medailista a držitel všech světových rekordů, na desetikilometrové trati. Zátopek je na vrcholu. Vzpomněl si za ta léta raketového růstu a skvělých úspěchů na Aliho? Mohl vědět, jak vypadají komunistické lágry, kobky, kde nelze ani stát, ani sedět, kde se vězeň pomalu dusí pachem vlastních výkalů a moči? Co znal o procesech a vyšetřovacích metodách StB? Mohl intervenovat ve prospěch kamaráda, nebo by strhl do propasti sebe i své blízké? Při maratonu myslí člověk na různé věci, probleskla Emilovi tenkrát v Helsinkách, v okamžicích jeho absolutního triumfu, před očima tvář jeho přítele ze Zlína, člověka, který ho naučil běhat, bojovat a vítězit?
Tamtéž v roce 1997
Až se jednou po desítkách let dva staří pánové setkají, tyto otázky nepadnou. Nevyslovit je předpokládá u obou značnou velikost ducha. Žili v zpolitizované době plné zloby, lží a strachu. Setkávali se s nenávistí a pokrytectvím. I Emil už má za sebou pár let v nemilosti. Nechtějí si ubližovat ani kazit radost ze setkání. Nemají si co vyčítat, nevracejí se k době, která je rozdělila. Oba svorně mlčí.
Hodně jsem čerpal z knihy Oldřicha Koudelky „Trénoval jsem Emila“. Autorovi velký dík.
Vložit komentář
