Konec (školního) sportu?
Minulý týden byl novým předsedou Českého olympijského výboru zvolen Jiří Kejval. Jeho plány jsou mi velmi sympatické. Chce sjednotit rozhádaný český sport, získat pro něj víc financí a celkově zlepšit jeho pozici tak, aby se to projevilo při přijímání klíčových politických rozhodnutí. Velký důraz chce nový předseda klást i na zlepšení situace mládežnického sportu a školní tělesné výchovy, která podle jeho vlastních slov upadá a žáci se jí často vyhýbají.
Ač nerad, měl bych jakožto středoškolský učitel v této souvislosti pro pana Kejvala první „domácí úkol“: vyjednat u zákonodárců zrušení (nebo alespoň výjimku pro sportovní soutěže) ustanovení, přijatého v rámci novely Zákona o pedagogických pracovnících. Jde o zdánlivou maličkost; byla pouze vypuštěna část věty, týkající se výkonu přímé pedagogické činnosti. Tato nenápadná změna má však nápadné důsledky pro učitele, kteří mají přesčasové hodiny. A to jsou nepochybně – kromě řady žen – skoro všichni muži, neboť možnost navýšení platu o nadúvazkové hodiny je často tím jediným, co je dnes ještě může udržet ve školství.
O co se tedy jedná? O to, že učitelům nejsou od začátku letošního školního roku propláceny nadúvazkové hodiny v případech, kdy místo běžné výuky ve třídě či v tělocvičně jdou se žáky na divadelní představení, jedou s nimi na výlet, sami se zúčastní vzdělávacího školení, apod. To je samo o sobě nesmyslné, neboť je tím výrazně redukováno tolik potřebné rozšiřování obzorů učitelů i jejich žáků. A právě jedním z případů, kdy učitel slovy zákona „nevykonává přímou pedagogickou činnost“, je i situace, kdy jde se svými žáky či studenty na školní sportovní soutěž.
Aby měl zaplacenu přesčasovou práci a současně bylo vyhověno zmíněné novele zákona, musel by si tělocvikář například vzít na den závodu dovolenou (takže by mu pak pochopitelně chyběla o prázdninách), nebo by šel na soutěž se sportuchtivými žáky místo něj školník (což se už nezřídka děje). Ale učitel přece na turnaji či závodě své svěřence koučuje. Radí, vede, povzbuzuje. Je to jejich „školní trenér“, který se s nimi na soutěž připravoval a motivoval je na ni. Má tedy za trest přijít o peníze? Nebo chodit pracovat do školy o prázdninách místo dovolené s rodinou? Či snad chceme, aby náš mládežnický sport pozdvihli školníci?
Navíc: čím je tělocvikář úspěšnější, resp. čím lépe si jeho žáci na školních soutěžích vedou, tím hůře pro něj. Hovořím z vlastní zkušenosti. Pominu-li čtyři účasti štafety naší školy na „republice" Juniorského maratonu v předchozích letech, tak jsme se s běžci a atlety Gymnázia Cheb letos opakovaně probojovali do republikových finále CORNY Středoškolského atletického poháru a Přespolního běhu středních škol. To ovšem znamenalo absolvovat vždy postupně okresní, krajské a pak celostátní kolo soutěže. A protože na sebe logicky časově navazují, jde téměř vždy o jeden den (zopakujme si tu legislativní mantru: den, v němž učitel „nevykonával přímou pedagogickou činnost“) v týdnu.
Sečteno a podtrženo: za všechny tyto týdny, věnované sportujícím studentům a jejich rozvoji, mi nebudou proplaceny pravidelné přesčasy. Stal jsem se nedobrovolně sponzorem školního sportu. To jistě nemůže trvat pořád. Nejsem sám, kdo bude donucen přestat na tyto sportovní soutěže chodit. Vedení školy – a nejen té naší – je z dané situace opravdu nešťastné a hledá všechny možnosti, jak důsledky toho nedomyšleného ustanovení kompenzovat. Možná to půjde formou nějaké mimořádné odměny. Tedy pokud na ni bude mít ředitel peníze. Asi to ale nepůjde. Zkrátka flikování. Vlastně naopak – systémové řešení. Je vyřešeno, jak systém českého školního sportu úspěšně zlikvidovat...
Obávám se, že tady už nejde jen o tisícikoruny učitelů. Jde o mnohem víc. Vždyť ze školních sportovních soutěží vzešla řada našich vynikajících sportovců a reprezentantů. Zeptejte se českých mistrů světa nebo olympijských vítězů, kde se sportem začínali.
Vložit komentář
Kéž by pan Kejval splnil domácí úkol co nejdříve!
