Sport byl v rodině Zátopkových dlouho tabu, až…
Svazenka, srdečník, bělotrn, pámelník a další medonosné rostliny se začaly plevelit po zahradě mezi jabloněmi, nekontrolovaně přerůstaly přes plot i k sousedům. Znamenalo to jen jediné, další tatínkova posedlost. Včely. Byl už jednatelem zahrádkářského spolku, členem chovatelů králíků a drobného zvířectva, ale nic mu nebránilo dále rozšiřovat své aktivity, zvláště když měl po ruce dostatek pracovních sil z řad svých potomků. Na jeho obranu nutno říci, že ke včelám přišel vlastně náhodou.
To přijel jednou na návštěvu strýček Michal ze Zašové, z tatínkova rodiště. A přivezl s sebou bedničku, ve které bojovně bzučel celý včelí roj. A jen ať tatínek zkusí včelařit. Tatínek se sice chvíli vymlouval, ale nakonec společně se strýčkem vzali mamince dřevěný uhlák, když předtím vysypali uhlí v kuchyni na podlahu. S tatínkem asi nebylo snadné pořízení, jednou se úplně stejně bude projevovat i velký Emil.
Uhlák vytřeli, vydlabali česno – vletový otvor, dovnitř pro jistotu vložili pár rámků, co kdyby včely chtěly náhodou hned snášet. Dlouho tatínek nedůvěřivě obcházel úl obloukem, ale včely se překonaly a nanosily spoustu medu. Tatínek si je rázem zamiloval a rázem stálo na zahradě šest úlů, většinou dvojáků. Jenže včely nejsou jenom samý medy. „Nemáte co dělat? Jděte na Lubinu včelám pro jehnědy!" Byly to necelé tři kilometry, ale děti se vždy cestou někde zdržely. Koulovačka posledními zbytky sněhu, kry plující po řece, z prohřátých mezí už dýchá jaro. Stromy lákají k lezení.
Cestou zpátky musí natahovat, ve čtyři se otec vracíval z továrny. Jeho cesta vždy vedla kolem včelího napajedla. Proto houkání tovární sirény znamenalo vždy poplach. „Vodu včelám! Rychle vodu včelám!“. Doplnit vodu do napajedla a ještě rozčvachtat vodu kolem. Spokojený otec pak vždy chvilku postál u včelstev, občas jim i kostku cukru dal, to ale vždy počkal, než se včely slétly, aby děti kostku neukradly.
Kopřivnice se sice pomalu měnila v město, ale Emil i jeho sourozenci prožívali to pravé vesnické dětství. Naučí se mít rád přírodu. Často utíká s kamarády do lesa. Staví si boudy z chvojí a hrají si na táboření. Jednou se sám rozhodne tam i přenocovat, najdou ho až za tmy. S otcem projde Beskydy, vystoupí na Radhošť. Přespí v Dolní Bečvě u známých na seně.
Pase kozy, hlídá slepice, aby se nerozběhly, kam nemají. Je třeba nanosit vodu a dříví. Trávu králíkům. Koupání v Lubině, lítání po celý den. Práce přechází v hru a hra v zábavu, není čas posedět. Největší dřina na světě je prý etapová silniční cyklistika. V extrémním případě jakým je Tour de France to znamená tři týdny nepřetržitě dennodenně na kole. A existuje teorie, že takovou dřinu zvládnou akorát zemědělští synkové, kteří jsou na celodenní robotu zvyklí od dětství. Možná právě tady se rodila Emilova legendární vytrvalost. Jednou bude zvládat tréninkové dávky jako nikdo jiný na světě, zatím běhá kozám pro vodu.
Sport je doma tabu. Až o mnoho let později přistihne Emil otce, jak si tajně do tlustého sešitu vystřihuje z novin články opěvující výkony jeho syna. Ještě barevnými pastelkami je rámuje. Zatím ale chod rodiny řídí rukou přísnou a nesmlouvavou. Stará se a důsledně dbá, aby se všechny jeho děti naučily správnému rozumnému životu. „Když něco děláš, dělej to pořádně, Emile!“
Má se co ohánět, aby zabezpečil rodinu, a považuje za přepych ničit boty při běhání nebo kopání do míče. Emil otci rozumí, jeho slova se mu ukládají hluboko do paměti. Až poběží svůj první závod, první mu vytane na mysli: „Co by tomu asi řekl tatínek?“
Vložit komentář
