Chci to zažít znovu: Co? Uběhnout maraton!
Den D
Uběhnout maraton…, pro mě ještě před dvěma měsíci něco naprosto nepředstavitelného. I do PWCH jsem se hlásila jen, abych zaběhla půlmaraton… Vzdálenost více než 42 kilometrů mi přišla nezvládnutelná. Vždyť jsem snad ani nikdy tolik naráz neušla, natož abych to uběhla. Leč pod silným zážitkem z půlmaratonu a jeho úžasné atmosféry jsem měla ihned po jeho doběhu jasno. Zkusím to. Zkusím překonat sama sebe a postavím se na start Pražského maratonu 2012.
Přišel den D. Je poměrně zima a já děkuji Bohu za tohle pro mě ideální běžecké počasí. Na startu jsem nervózně vyhlížela ostatní holky se strachem, že to bez nich nezvládnu, protože ony jsou mým hnacím motorem v závodě. Na poslední chvíli se naštěstí vynořily z davu a mně spadnul kámen ze srdce… Teď teprve mohu s klidem vyběhnout, protože s nimi po boku jsem cítila, jak kdyby se ta vzdálenost snad o něco zkrátila a svět se zdál hned hezčí. Bohužel Karolína s Janou měly již od startu velké potíže s koleny, a tak jsem se od nich, k mé velké lítosti, musela po 10 km odpojit.
A bylo to tu. Byla jsem to už jen já sama, přede mnou desítky kilometrů a strach z toho, co přijde. Na trati jsem měla naštěstí přítele a kamarády, kteří se mi během závodu snažili co nejvíce pomoci, podat pití či gel a na chvilku mi zpestřili občas osamělé chvíle maratonce.
Až do 30. kilometru jsem k mému velkému překvapení neměla žádné problémy, necítila únavu a stále jsem zrychlovala. V hlavě se mi však přehrávala věta, kterou jsem slýchávala od zkušenějších běžců. Že maraton se začíná běžet po 35. km. Postupně se dostavily první obtíže a já si říkala, zda opravdu může být ještě hůř.
A bylo. Objevila se strašná bolest kyčlí a kolen, až mi místy i slzička ukápla. A jen věta od Karolíny, že maraton je hlavně v hlavě, mě držela nad vodou a hlavně na nohou. Zatvrdila jsem se jako býk a řekla si, že do startu to už dolezu klidně po kolenou. Cílová rovinka v Pařížské ulici s úchvatnou diváckou podporou mi však na závěr dodala sil a náležitě jsem si ji vychutnala.
CÍL. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zvládla jsem to. Mám v nohách maraton a žiju. Svět se sice točí dál stejně jako před skoro pěti hodinami, ale ve mně se cosi změnilo. Najednou cítím, že můžu zvládnout všechno v životě.
A tenhle pocit mi opět do podvědomí vnukl onu vtíravou myšlenku… chci to zažít znovu… víc, častěji. Běh se pro mě stal drogou.
Vložit komentář
Blahopreji atake k miss sympatie !!! 0
Gratuluji k nadhernemu uspechu! Me ceka za tyden prvni 10km a mam z toho hruzu :-)
