Je tohle ještě sport?
Tento pro Běžeckou školu napsaný příspěvek od Milana Kůtka, který byl prioritně psán pro časopis RUN, bych charakterizoval dvěma slovy: skvělé a fuj. SKVĚLÉ, protože je o tom, že když ukážete dětem (mládeži) cestu, ostatně tak jako je to i na Žákovském maratonu, tak se nestačíte divit, jak po ní dokážou běžet. FUJ, když se k tomu přidá chytračení dospělců, kterým stojí za to podvádět jen proto, aby je někdo poplácal po ramenou, jaký že jsou to kofři. Vůbec by mi nevadilo, kdyby byl Milan v příštím článku méně ohleduplný a příslušné školy přímo označil, ať si mají z ostudy kabát. Miloš Škorpil
Na konci loňského října se ve Žďáru nad Sázavou, resp. v lyžařském areálu Martina Koukala u Pilské nádrže, konalo republikové finále v přespolním běhu středních škol (kategorie VI.A). Startovat v tomto finále mohly pouze vítězné týmy z jednotlivých krajských kol a družstvo pořadatele. Družstva chlapců a dívek jsou podle pravidel maximálně šestičlenná, do výsledků se započítávají výsledky čtyř nejlépe umístěných závodníků (závodnic) družstva. Vítězem soutěže se stává družstvo s nejnižším součtem umístění.
Pětikilometrovou (děvčata tříkilometrovou) trať, která je už sama o sobě velmi náročná, museli běžci zvládnout v neuvěřitelně těžkých podmínkách. Chladno, déšť a silný vítr tak možná ještě víc než jejich běžecké schopnosti prověřily jejich vůli, odolnost a ochotu bojovat za svoji školu. I když jsem v průběhu závodu ze všech sil povzbuzoval své svěřence, tedy chlapecké družstvo Gymnázia Cheb, bylo pro mě obrovskou radostí pozorovat i ostatní soutěžící borce. O naší současné mládeži se často říká, že je jenom rozmazlená a líná. Já jsem však viděl jedince, kteří dokážou překonávat nejenom nepříznivé vnější podmínky, ale především sebe samotné...
S nástrahami rozmočené a poměrně členité trati se nejlépe vypořádali vytrvalci z Nového Města na Moravě; tamní Gymnázium a Sportovní gymnázium dosáhlo celkového vítězství v kategorii dívek i chlapců. Svému kolegovi z Nového Města jsem samozřejmě trochu záviděl, že může vybírat z velmi kvalitní základny běžkařů; někteří závodníci-lyžaři měli podle informací moderátora i předchozí reprezentační zkušenosti. Myslím, že pro srovnání absolutně vrcholové výkonnosti a výkonnosti běžné, „středoškolské“ (tj. ti nejlepší v rámci školní tělesné výchovy), je účast v jakémkoliv republikovém finále vždy obrovským přínosem a poučením.
Poněkud obtížnější však bylo poté vysvětlovat mým svěřencům, proč v soutěži mohou startovat i sportovně zaměřené školy (podle pravidel to jenom nesměly být školy s atletickým a triatlonovým zaměřením). Snažil jsem se je především přesvědčit o tom, že opravdu velkým úspěchem je už samotný postup do celostátního kola a jemu předcházející vítězství v krajském finále, které znamenalo porazit řadu silných soupeřů. Některé střední školy v kraji jsou navíc oproti našemu gymnáziu v určité výhodě, neboť se jedná o subjekty sloučené v rámci optimalizace ze dvou dosud samostatných škol, v důsledku čehož mají k dispozici širší základnu pro výběr svých reprezentantů.
V případě sportovních a nesportovních škol jde o obecnější problém, se kterým se setkávám nejenom v rámci přespolního běhu, ale i Juniorského maratonu, Středoškolského atletického poháru, a řady dalších školních sportovních soutěží. Tento problém nemá jednoduché řešení; pořádat paralelní soutěže pro sportovně zaměřené a zcela nesportovní školy zřejmě nelze. Doufejme jenom, že některé „normální“ školy (tj. bez sportovního zaměření) konfrontace se „zvýhodněnými“ soupeři od účasti v dalších soutěžích neodradí.
Výše popsané pocity radosti z vynikajících sportovních výkonů a neuvěřitelného nasazení všech závodnic a závodníků (sám jsem aktivním běžcem, dokážu proto posuzovat) při finálových bězích mi však přeci jenom trochu kazily zkušenosti z nižších postupových kol. Šlo bohužel o podvádění. Podváděli například členové družstva pořadatelské školy, tedy závodníci, kteří si v odlehlém místě zkracovali trať (jako jediní ji totiž znali dopředu). To by se možná ještě dalo pochopit. Zcela nepochopitelné je však pro mě úmyslné podvádění ze strany vedoucího družstva, jenž přihlásí do závodu – i s jejich vědomím – žáky „falešných“, tj. starších ročníků narození...
Nebudu bohužel daleko od pravdy, označím-li falšování ročníků za značně rozšířený jev. Stěžuje si na něj řada učitelů, kteří se školních sportovních soutěží zúčastňují (někdy je jeho obdobou dokonce i falšování příslušné školy, když do krajského kola jede namísto jedné „základky“ výběr z několika škol). Podle mého názoru by za tyto přestupky měli být postihováni ředitelé škol, kteří svým podpisem a oficiálním razítkem garantují správnost údajů na soupisce. Z trestně-právního hlediska jde totiž v případě zmíněných nesrovnalostí jednoznačně o vědomý podvod.
Uvedené okolnosti mě nutí ptát se některých tělocvikářů a trenérů: Je tohle ještě sport? Takto chcete vést děti a mládež k úspěchům a vítězstvím? Opravdu už pro vás férovost a čestnost ve sportu nic neznamenají? Pomalu se začínám bát, že cenu fair play, udělovanou dosud za nějaký výjimečný či záslužný čin (například pomoc soupeři), bude na soutěžích dostávat škola, která nepodvádí...
Vložit komentář
Podvodník vždy sleduje vlastní prospěch ,je šuma fuk jaký dopad má jeho podvod . Věřme ,že se mu jeho nečestné chování vrátí proti němu v jiné podobě.
No vypada to, ze je to dusledek toho, v jakem stavu se celkove nachazi nase spolecnost.
Nemuzeme si myslet, ze necestne chovani lidi v CR se neodrazi i u deti a jejich (uprimne verim, ze nepatrne casti) ucitelu.
Pro jistotu dodam: jsem pro fair play v kazdem veku a pri kazde prilezitosti!
Ironií osudu je, že článek byl napsán pro časopis RUN, který se přímo opírá o podvodné a nečestné praktiky. Podvádí svoje vlastní spolupracovníky a zaměstnance. Neváhá krást články, mírně "přepracovat" a prohlásit je za svoje. Dokud budeme takové věci tolerovat a jen nepřímo naznačovat, nic se nezmění...
Take je mi z toho smutno. Ovsem takovymto postezovanim se jeste nic nezmenilo. Spolu s Milosem tedy prosim o zverejneni techto skol s priklady podvadeni. Pak teprve ma clanek ocistny smysl.
Takto jsme si jen zanadavali a zhrozili se nad podvodniky.
Davide, a další: tento konkrétní podvod (šlo o 2 žáky družstva jedné ašské střední školy), který jsem zjistil po okresním kole, byl s jejich učitelkou vyřešen na kole krajském (kde se jej pokusili zopakovat). Družstvo bylo zařazeno mimo soutěž a s předsedou okresní rady AŠSK jsem řešil celkové zpřísnění kontroly startujících při budoucích soutěžích. Konkrétnější nebudu, mým záměrem není pranýřovat. A jinak jde bohužel o nešvar dlouhodobý, s nímž se setkáváme na mnoha školních soutěžích, takže seznam těchto škol by byla dost dlouhá černá listina...
MK
Zarážející. Zatím jsem se setkala jen s "postaršováním" dětí, když byli šikovné, ale ještě moc mladé než aby mohli startovat.
...a co se týče zkracování trasy, setkávám se s tím, bohužel, i u dospělých závodníků a pokaždé nechápu...
Ostatně, co z těch dětí má vyrůst, když mají takové vzory!
To je jedním slovem tragedie. Bude-li se uvažovat pouze o běhu, tak to samozřejmě sport je, ALE sport není jen o jednotlivých disciplínách, ale třeba i o fairplay a to je mnohdy mnohem důležitější. Společnost NESMÍ takovéto chování popsané v článku tolerovat, protože v co potom vychováváme děti, kteří sportují? Ti trenéři, vedoucí nebo učitelé z nich zcela regulérně vychovávají podvodníky. Kam až to povede? Co když nezvítězí, ani když budou postaršení, ani když si zkrátí trasu. To svýmu soupeři podrazí nohy? Dovolím si odcitovat paní Kelišovou "To je hnus pane velebnosti". Co tedy s tímhle nešvarem ve sportu? Přímo na místě vznést protest a následně to řádně rozmáznout, ať mají z toho Ti, co toto praktikují, pořádnou ostudu.
To se mi snad jenom zdá!? Ale pár takových už jsem taky zažila. A dětem jsem to opravdu vysvětlit neuměla.
Tak to je teda síla.Tady už nejspíše nejde o sport :(
Není k tomu co dodat.
