logotype Archiv - Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Když je každý krok zážitkem

„Běh je zajímavý tím, že každý účastník se na trase orientuje sám a musí proběhnout dvěma kontrolními stanovišti a na Karlově mostě se dotknout tatrmana“, čtu na letáku lákajícím na Vinohradskou tatrmanskou jedenáctku a je mi jasné, co budu dělat v neděli.

Z výše uvedené informace se může bystrý pozorovatel dovtípit nejen toho, že téměř jistě půjde o akci, kde bude společenský rozměr převažovat nad závodnickým, ale také to, že jedenáctka nemusí být tak úplně 11 kilometrů. ;-) S vidinou příjemného nedělního výklusu jsem začala rozhazovat sítě a shánět společnost a taky navigátora, který by mohl přispět k tomu, abych si při své orientaci v Praze neudělala z Tatrmanské jedenáctky Tatrmanský půlmaraton. Nakonec jsme vyráželi s Jardou a na poslední chvíli se do našeho týmu povedlo draftovat ještě nefalšovaného vodiče Michala Vítů.

Už prezentace (v podstatě šlo spíš o společné posezení v teple restaurace, ke kterému se postupně scházeli jednotliví účastníci, a všechno tak nějak nenuceně plynulo) mě ujistila, že akce se opravdu ponese v duchu, kterým na mě zapůsobila pozvánka.

Jak vyplývá z výše napsaného, trasa běhu nebyla pevně stanovena. Jediné, co vytyčovalo směr od startu u zoologické zahrady, tak byla tři kontrolní stanoviště a cíl, kterým bylo nově otevřené fitko Sport Academy na Vinohradech, které bylo jedním z pořadatelů. Spolupořadatelem bylo regenerační studio Dayal, kde se mimo jiné věnují fyzioterapii, kraniosakrální terapii a kinesiotapingu a kde mají zásluhu na tom, že po problémech, s kterými jsem se potýkala na přelomu jara a léta, už zase běhám bez bolesti.

Jak se nám běželo

Po seběhu od zoologické zahrady a průběhu Stromovkou se při stoupání k východu do ulice Nad Královskou oborou (nejkratší cesta = nejprudší výběh) ukázalo, že snažit se držet Michala i do kopce nebyl úplně nejšťastnější nápad, a začala jsem pěkně tuhnout. Naštěstí následovala pohodová pasáž k první kontrole u metronomu, kde jsme na ruku získali první křížky, prohodili pár slov, napili se vody a občerstveni pokračovali Královskou zahradou na Pražský hrad. K návštěvě Hradu samozřejmě patří fotka s hradní stráží. Ani to jsme nezanedbali a pak už přes I. nádvoří k soše T. G. Masaryka na další kontrolu.

Seběh od Hradu byl vyloženě za odměnu. Běželo se čím dál líp, ale přesto jsem, zejména s vidinou toho, že za Karlovým mostem se to opět zlomí, usoudila, že by bylo vhodné Michala, který je zvyklý vodit ve výrazně vyšším tempu, trochu zabavit, a tak jsem mu půjčila foťák.

Na Karlově mostě jsme byli za chviličku. Zbývalo tedy dostaveníčko s tatrmanem a pak už hurá do finiše. Á propos, když jsme tak před startem seděli v restauraci U Lišků, vyměňovali jsme si nápady, co by se mohlo skrývat pod pokynem „dotknout se tatrmana“. Nakonec jsme se v rámci rozpravy dozvěděli, že tatrman není socha na Karlově mostě, ani přilehlá restaurace a dokonce ani žádný z vystupujících umělců, ale jeden z organizátorů. Díky výraznému označení byl nepřehlédnutelný i v davu lidí, mezi kterými jsme na Karlově mostě kličkovali.

Vzhledem k tomu, že každý z našeho trojlístku už měl zkušenost s blouděním v křivolakých uličkách Starého města plných lidí, rozhodli jsme se z Karlova mostu pokračovat delší, ale jistější cestou po nábřeží a Národní třídě. Lov zážitků (alespoň těch běžeckých) jsme ukončili výběhem Václaváku a části Vinohradské k Radiopaláci, kde sídlí Sport Academy.

Ve Sport Academy bylo možné na příjemně strávené odpoledne navázat příjemně stráveným večerem. Zábava nebyla nijak oficiálně organizovaná, což nebylo vůbec na škodu. Vytvořil se tak prostor popovídat si s dalšími účastníky i organizátory, prohlédnout si fitko, vyzkoušet si různé formy funkčního tréninku, kterému se tu hodně věnují, zarelaxovat v sauně nebo si dopřát masáž nohou. Suma sumárum to bylo hodně povedené odpoledne a večer. Až mi přišlo trochu líto, že jsem se musela poměrně brzy sbalit a vyběhnout na vlak.

Jediným plánem, který se mi nepodařilo naplnit, ale vůbec toho nelituju, bylo volné vyklusání intenzivního sobotního tréninku. Snaha byla, ale jak jsme tak probíhali místy, kam si člověk běžně zaběhat nechodí, pozorovali cvrkot lidí a užívali si to z úplně jiné perspektivy, naplnil mě úžasný pocit svobody, volnosti a čisté radosti, který se proměňoval v energii, díky které nohy běžely samy, a já se stala jen fascinovaným pozorovatelem. Každý krok jsem si náramně užívala a čím dál tím víc vnímala lehkost svých kroků a nádheru pohybu, při kterém celé tělo pracuje v dokonalé souhře. Zkrátka přesně ten pocit, kvůli kterému tak ráda běhám a do kterého je škoda se vměšovat. A tak jsem tělo nechala, ať si běží tak, jak se mu to zrovna nejvíc líbí. Nebylo to sice úplně na doraz, ale výklus vypadá jinak. ;-)

A co dál?

Na takhle povedenou akci by bylo škoda nenavázat. A naštěstí se zdá, že stejného názoru jsou i pořadatelé. Podle slov jednoho z nich – Martina Srdce – se můžeme těšit na zimu na Sněžného muže (po Stopách Emila Zátopka) a na jaro na další ročník Tatrmanské „jedenáctky“. O těchto akcích už budeme informováni s dostatečným předstihem, takže vás začnu lanařit dřív než tři dny před akcí.

První kontrola – metronom